Srpen 2013

Pozadí 2013

30. srpna 2013 v 21:56 | Fitli |  Mám blog
Kochejte se... Ne, že by bylo nějak lepší než minulé, ale rozhodně je aktuálnější. Zase myš, zase v noci, jen skoro o rok později

Dále tu máme nové moudré moudro, odpověď na základní otázku, kterou jistě všichni znáte a pokud náhodou ne, tak je to test inteligence. A taky ikonky na sociální sítě, či jak to nazvat. Kocháte se, že?

A ještě jsem změnila systém obrázků na pozadí, tak mi pak, founaři a zastaralci, řekněte, jestli je to lepší, nebo horší.

Ale musím říct, že mě zase blog naštval, nehorázně. To je tak blbej systém, až to bolí. Mohli by zkusit chvilku nevymýšlet kraviny a radši se podívat na ten normální textovej editor a html a všechno, protože jim to, mám dojem, funguje den ode dne hůř.

Tak třeba jsem chtěla mít klikací částečně průhledný obrázky. Ale to nejde, protože je to jako všechny odkazy podtrhává. A podtrhlý odkazy prostě chci. Jenže nějak tomu vysvětlil, aby to podtrhávalo všechny odkazy kromě těchhle tří konkrétních prostě nejde. Dokonce je to ani nechce podtrhnout jinak, než černě. Kdyby někdo náhodou věděl, jestli se s tím nedá něco dělat, byla bych mu vděčná. Já už se snažila dost dlouho.

A pak je tu spousta věcí, který se tváří, že chápe a umí, ale jen do té doby, než to uložím/zveřejním. Atributy tabulky, div v článku a kdoví co dalšího. Přitom třeba na tu tabulku jsou v tom editoru přímo nástroje, ale když si to člověk nastaví jak potřebuje, stejně ho to pošle do háje. Tak jsem si ráno pěkně zanadávala.

Ale jinak jsem se dneska měla dost dobře. Tak dobře, že jsem si za odměnu musela večer koupit flašku kofoly, protože když se mám dobře, tak jsem dobrá celá a když jsem dobrá, tak si to zasloužím. A jsem z toho tak utahaná, že asi půjdu i za odměnu spát a usnu. A budu se mít ještě líp. Mějte se též.

Prázdniny už mě prostě nebaví

29. srpna 2013 v 23:21 | Fitli |  Deníček?
No tak jo. Začíná mi to lézt krkem. Je tak nevýslovně dobře, že už za pár dní začne škola, tohle je tak naprosto neproduktivní a sžírající...

Den vypadá tak, že vstanu zhruba v poledne, pohádám se se sestřičkou, kdo bude vařit oběd, sedím u počítače, nic nedělám, přemýšlím, že bych někomu napsala a třeba i něco podnikla, jenže nevím co a bojím se, že ten člověk taky nebude vědět co, a pokud náhodou někdo z nás bude vědět co, tak zbývá ještě vyřešit kdy, a pokud bude to co nějak obecnější, tak třeba i kde. Což už je prostě tak děsivé, že to raději vzdám, a nikomu nepíšu, protože i to psaní by muselo být o něčem a tak nic nedělám a hniju, a když něco dělám, tak je to stejně něco nedostatečně ocenitelného.
Třeba dneska jsem přečetla knížku, Ten, kdo stojí v koutě, kterou mi dala 37 před pár dny k narozeninám. A líbila se mi, to zas jo, dokonce jsem si stáhla i film a na youtube vytvořila seznam písniček z "druhé strany kazety", kterej jsem slyšela asi pětkrát za sebou, než mi z toho začalo hrabat, ale je to prostě stejně je to prostě jen jeden z těch dní, kdy se člověk neobtěžoval oblíct, protože neměl důvod. A taky jsem znova viděla Karlíka a továrnu na čokoládu. Ale toť vše a mám intenzivní pocit nicnedělání.
Potom jde tak okolo jedenácté zbytek rodiny spát, jenže já mám zrovna touhle dobou vždycky něco důležitého na práci, jako tenhle článek, nebo studování google analytics za poslední půlrok, nebo čtení nějakých internetových diskuzí a stejně bych neusla. Mezi půlnocí a druhou dost často tahle činnost už skončí a navíc začínám vidět rozmazaně, což nakonec nazvu únavou celkovou, ale možná to je jen z monitoru. Takže se nějak přesunu do postele.
A nespím, protože jsem přespalá a režimově přetočená a vůbec. Snažím se přesvědčit pouliční lampy, aby zkusily svítit někam jinam, než do našeho okna, ale nedaří se mi to. Navíc se mi v těchhle chvílích zase začne stýskat, a asi by to byla i ta chvíle, kdy bych byla schopná těm lidem fakt napsat a klidně i něco vymyslet, jenže většina lidí spí, a pokud nespí, tak o tom nevím, takže je to stejně jedno. A stejně pochybuju, že by i lidi kteří nespí byli schopní být v jednu ráno někde, kde bych byla schopná být já. A tak tam ležím a přemýšlím a objímám si kolena a pak si zas chvilku zarývám nehty do břicha a převaluju se a sleduju záclony a netopýra na lustru a vůbec všechno, protože tady je v noci nějak moc světla a mě to irituje.
Takže se znova doplazím k počítači a hraju windowsácký hry, protože nevím, co dělat jinýho. K minám jsem přibrala srdce a občas i něco dalšího. Poslechnu si album nebo dvě a pak usoudím, že bych mohla zkusit znova usnout a pak už se to většinou povede.
Vstávám ve dvanáct.

Prostě mě to sere, protože mám dojem, že by ten čas šel využít mnohem líp. Měla bych uklízet, měla bych jít nakoupit, což jsem zatím neudělala, takže teď nemám co jíst, měla jsem to prádlo pověsit dřív než po deseti hodinách od vyprání. Mohla bych jít někam ven, klidně sama. Nenávidím ten noční stýskací pocit.
Mělo by se něco dít.

S nábožnou úctou hledím k pondělku. Ve škole. V 7:55 nebo dřív. S většinou důležitých lidí. Taky tam bude docela dost nových a i staronových lidí, na které jsem hrozně zvědavá a taky se jich bojím. Nějak na ně zapůsobím. Buď jako moc divná, nebo jako moc normální. Nebo jako já, ale bojím se, že to nebude fungovat. Už teď mám dojem, že jsem brána jako o trochu divnější, než ve skutečnosti jsem. Zlatý malý děti. Ty neškatulkujou.

Tohle je taky o něco negativnější článek, než ve skutečnosti být měl.

Čas teď plyne dost podivným způsobem.

Pád do reality?

28. srpna 2013 v 2:28 | Fitli |  Deníček?
Hniju.

Poslední týden prázdnin si vesele hniju doma, aby mi náhodou něco neuteklo a abych si vynahradila to, že jsem dosud vlastně nehnila.

Začala jsem psát články v html a cítím se skvěle a nechápu, proč jsem s tím nezačala dřív, ale jaksi mi nedošlo, že se mi to teď automaticky neukládá a když chci zavřít ten html editor, tak musím klikat na "aktualizovat" a ne na křížek. Právě se mi smazaly tři odstavce. Milé.

Aktualizovat.

Každopádně v nich šlo o to, že mi došlo, že mi nevadí, když mě někdo soudí podle vzhledu a stylu oblíkání. Nesnáším, když mě někdo nějak škatulkuje podle věku a pohlaví, nemám ráda, když si někdo dělá obrázek z mého chování, když mě ještě nestihne pořádně poznat, ale snažím se vypadat taková, jaká fakt jsem a mám dojem, že se mi to daří. ...tak mi připadáš mnohem průhlednější, u Tebe je prostě jasnější, že jsi taková, jaká jsi... (Jaká jsi?) ...Možná konečně chápu, já sama.

Jsem doma. Tady je moje doma? Aha. Ne, tohle je fakt divný. V několika konverzacích někdo poslední dobou zmínil, že už si po prázdninách nepamatuje, jaké má vlastně spolužáky. A já jsem na tom tak, že jsem během prázdnin docela zapomněla, kdo jsem v tomhle prostředí vlastně já. O prázdninách bylo všechno tolik jiný, že mám dojem, že už ani nevím, co mě vlastně baví, co mi vadí, co je pro mě důležitý a kdy se jak chovám.
Ne, že by to vadilo. Ono je to asi dobře. Dva měsíce jsem o tom nepřemýšlela, takže jsem teď sama sebou asi víc než kdy předtím. Ale je to zvláštní pocit. A mám strach, jestli jsem se od něčeho důležitého třeba nevzdálila, nebo tak. Ale asi ne. Snad ne.

Rok je silná věc. Už zas začíná podzim, podzim, který připomíná podzimy minulé. Minulej podzim byl fajn. Jakoby byl hrozně nedávno. Jakoby poslední rok tak nějak nebyl. Něco na tom bude. Já jsem byla mimo. Před rokem jsem začala být mimo. Jediná otázka je, jestli mimo stále ještě jsem.

Je něco pěkného na tom, když stojím v mírně melancholické náladě za tmy v dešti na zastávce se sluchátkama na uších. Jsem teď hrozně hudební člověk, mám dojem, že moje postahovaná sbírka je žalostně malá. V jednom kuse se mi stává, že mám album, které se mi dokonale hodí k momentální náladě a příležitosti, ale vím, že jednou skončí a já si ho přece nemůžu pustit dvakrát za sebou a absolutně nevím, co pak budu dělat, protože to bude úplně totálně všechno špatný.

Když jsem teď teda zase začala přemýšlet o sobě, došlo mi, jak jsem teď hrozně úspěšnej člověk. Mezilidské vztahy se zdají celkem urovnány, na táboře jsem byla milionkrát oblíbenější a použitelnější, než bych od sebe kdy čekala, poslední vysvědčení dopadlo neuvěřitelně, Projekt jsme měly taky nejlepší ze třídy a já jsem byla (i když těžko říct jestli právoplatně) označena za nezáslužnějšího člověka. A nad ústním hodnocením od češtinářky v době mojí nepřítomnosti se pořád ještě usmívám. Během prázdnin jsem se myslím naučila nežít pro nějaký vzdálený cíle, ale pro okamžik, a třeba mi to ještě chvilku vydrží.
Mám asi tak úplně všechno, co bych si přála mít. Mělo by se to nějak využít a mířit ještě výš, ale nějak nevím kam. Však ono si mě vyšší a zima zas nějak zpracuje.

Tak jsem si právě přečetla deníčky z období, které by se dalo nazvat loňským prvopodzimem. Předlistopadové události, řekněme. Taky taková šíleně optimistická záležitost
Nějak jsem se rozjela, únor není v prvopodzimu. 25. 2. 2013: Drahý diáři, mám je prostě jenom ráda. Všechny. Přestože si tím občas nejsem jistá. Chci být bořitelem bariér. Chci být šťastná ve světě divnejch náhod a propojených lidí. Chci být šťastná i v tom novým. A nikdo mi to nezkazí, já se nenechám.

Myslím, že jsem pořád já. Ale tímto uzavírám kvartu.

Nevýhoda lítání

25. srpna 2013 v 22:47 | Fitli |  Krátce
To si takhle člověk chce lítat.
Po té, co si přečte ten návod ve stopařovi, bolí ho celý tělo. Fakt.

Až dneska mi to došlo. Otázka dne zní "Pokud bys měl(a) křídla, kam bys letěl(a)?"

Když letíte, můžete kamkoliv. Doprava, doleva, dopředu, dozadu. Nahoru, dolů.
No sakra. Nekonečno možností. Občas se vám něco připlete do cesty, strom, letadlo, země. Trochu menší nekonečno, ale furt děsivé. Na to žádný žebříček fungovat nemůže.

Přílišná volnost. Něco jako prázdniny.
Té se bojím.

Něco jen tak

18. srpna 2013 v 19:30 | Fitli |  Odpadky, Nicy a jiné zhovadilosti
A nemusí to dávat smysl.

Jen tak si psát, to, čemu ostatní nerozumí.
A já taky ne.

Vracet se k tomu, co je víc myšlenkami, než fyzickým člověkem.
Poučená a opravená tou skvělostí posledních dvou týdnů a přitom zas já.

Neumím hrát. Nikdy jsem to neuměla.
Ani lhát.
Nenávidím, když omylem řeknu nepravdu.
Nenávidím, když mi někdo položí tu správnou otázku, abych musela vypustit něco, co mělo zůstat tajným.
To jsem já.
To jsou všechny moje negativně osobní myšlenky z tábora.

Město je tichý a přitom řve.
Místo užívání se tu spěchá, místo spěchání se tu čeká.

Šest hodin času

17. srpna 2013 v 21:36 | Fitli |  Deníček?
Jakože už si šest hodin můžu dělat co chci... leze mi to na nervy. Stýská se mi po táboře. Léčím to hudbou. Musím se vrátit k té já před táborem, ať z toho netrpím. Letní punk. A hlavně žádný akustický kytary a český texty, od těch se musím ještě na chvíli odizolovat, ať mi to nepřipomínají, přestože mi originály už taky chyběly. Vzpomínám si, že před dvěma rokama jsem po návratu z tábora začala poslouchat Asonance, kteří u nás v oddíle u táboráků docela jedou. To rozhodně není dobrej nápad. Musím se vrátit do reality. Ještě že jsem si nevzala tu empéčtyřku s sebou.

Od začátku. Je uklidňující nemuset nebo nemoct přemýšlet. Je uklidňující pořád mít spoustu věcí, které musím dělat. Je uklidňující spát v noci. Je uklidňující spát, protože potřebuju a ne protože bych měla. Je uklidňující jíst pětkrát denně v určeném čase tak třikrát větší porce než doma. Je uklidňující nehrabat se v maličkostech uvnitř sebe.

Piju kafe. Třetí v životě a třetí za poslední týden. Prostě mi začalo chutnat, poprvé natolik, abych ho vypila do dna a dávala si další. Trochu mi připomíná kwas. Kwas je dokonalej nápoj.
Když jsem jen tak z principu podlehla něčemu tak divně hnusnýmu jako je káva, tak si připadám ohrožená drogama.

Ve které písničce od SKA-P je "ajajajajaj"? Zní mi to celej tábor v hlavě a teď to nemůžu najít. Byla jsem přesvědčená, že je to ne tom albu, který jsem právě doposlouchala, ale možná taky ne, a možná jsem to přejela a nevšimla si toho.

Doma je spousta znepokojivých věcí. Například zrcadlo. Ráda se dívám na spokojenou sebe, což právě teď jsem, ale absolutně nevím, kde jsem sebrala tu odřeninu na čele. Kdyby náhodou někdo věděl, od kdy ji tam mám, byla bych mu dost vděčná.

Ale jsem vděčná za to, že jsem byla mezi sedmi lidmi, kteří si zaslouží podle dětí střežit klíče od zakopaného pokladu. Dost mě štve, že to nebylo doopravdy, to by bylo alespoň kůl, nosit ten klíč do smrti na krku a pak ho nějak zodpovědně poslat dál. Já ho chci zpátky. Já chci být pirát.
Těší mě ta oblíbenost mojí osoby. Ve škole mám několik fakt hodně dobrejch kamarádů a potom spoustu lidí, kteří mě berou prostě jako příliš divnou a bojí se mě. Jsou většinou schopní se mnou mluvit a občas se i shodneme, ale stejně si ode mě udržují odstup a pravděpodobně mě dost pomlouvají.
Všude jinde se neumím začlenit už vůbec, když vzniká nějaká nová skupina, skončím jako myš v rohu.
Ale tady je to skvělý. Nevím, čím si to tak zasloužím, ale ty děti mě žerou. Zatraceně to zvedá sebevědomí. Bětko, tys před pár dny řekla, že jsem jeden z nejschopnějších lidí v oddíle a podceňuju se. To není pravda. Tohle mi jde. Jsem zatraceně dobrá, ve svém oboru, babysittingu. Jedna z nejlepších, možná nejlepší, smí-li se to srovnávat. Je fajn tohle napsat :-). A jestli mě z vedoucích a instruktorů někdo nemá rád, tak o tom nevím a možným konfliktům přímo s mojí osobou se snad zvládám vyhýbat.

Je večer a já nevyhodím nikomu ze stanu žádnýho škvora, nemusím vymýšlet žádnou pohádku. Nikdo mě v noci neprobudí s tím, že nedokáže mít hlídku. Nikdo se nehádá, kdo mi může prohlížet klíšťata. Je mi smutno. Nejvíc po sestřiččiné generaci. Už to píšu zatraceně dlouho.

Během tábora jsem zvládla napsat asi článek a půl. Nevím, jestli to někdy zveřejním, možná sem dám nějakou svoji zpětnou vazbu pro všechny oddílové stalkery, protože říct všechno ústně asi nezvládnu. Ale berte to takhle. Já jsem spokojená. A to je hlavní.

Už jsem si dlouho jen tak nezaplácala

1. srpna 2013 v 22:43 | Fitli |  Deníček?
Brno… Sakra, Brno.
Je tu teď nějak prázdno. Tady obzvlášť. Nevím, jestli mi kdy bylo nepříjemné být sama doma, ale teď určitě. Tma a ticho a já jsem z toho nejdnou nějak nesvá. Jako by to těch pár spících lidí normálně v noci nějak spravovalo.

Měla bych se začít balit. Tábor. Rozhodně se těším víc, než loni. A taky v tom víc vidím budoucnost.
Víc než loni... No dobře, asi tak milionkrát víc než loni. Vlastně nekonečněkrát, pokud budeme uvažovat, že jsem se loni netěšila vůbec. Ale to asi není pravda. Tak jenom milionkrát. Letos se těším a to už docela dlouho.
Ale teď mě chytl ten předodjezdovej pesimismus. Dva dny předem, to je docela blbý. Kupodivu to pramení z toho, že jsem si uvědomila, jak jsem oblíbená instruktorka a co to znamená. Holčička, která si na poslední usmyslela, že se k ní musím tulit před spaním a nešťastně zamilovanej puberťák, jehož životním vzorem je Marvin. A ty jsem si tam oba nedávno dotáhla sama. K tomu ještě všichni staří známí - v čele s tou devítiletou poníkářskou zrzavou potvorou, která potřebuje řešit moje vztahy, nutí mě psychickým nátlakem lámat lidem srdce, a od podzimek jsem ji neviděla, takže to teď bude ještě horší. A někteří hyperaktivní kolegové instruktoři, kteří mají jediný štěstí, že na tábořišti není jediný okno, který by mohli rozmlátit rozmotávajícím se klubkem provázku, jejichž nebezpečnost stoupá s počtem po parabole a kteří tam tentokrát budou všichni.
Na tyhle všechny se neuvěřitelně těším a kvůli nim tam jedu a vůbec, jen je mi jasný, že to bude poněkud… vyčerpávající.

Kdybych alespoň jela jako účastník, nemusela se o nic starat a mohla a musela v noci spát… Ale to už by mě teď možná taky nebavilo.

A pak to bude nejdelší odloučení od internetu, Brna a jiných věcí. Napíšete mi, žejo?

Ještě celej zítřek, a já už tak šílím. Tf.

Ale víte co? Už jen půlka prázdnin. Myslím, že trpím jarošáckým komplexem. Silně.