Červenec 2013

Zbláznila jsem se

30. července 2013 v 20:08 | Fitli |  Odpadky, Nicy a jiné zhovadilosti
Právě teď. Abyste věděli.
Ono je to tak.
Před rokem jsem si na Lughnasadu oblíbila skupinu. To asi možná víte. Tenkrát jsem prohlásila, že letos na ně někam půjdu zase, jelikož, ačkoliv jsou z Irska a jeden z nich je Fin, v létě koncertujou téměř jen u nás. Potom jsem na ně docela zapomněla, jediný, co jsem udělala bylo, že jsem si ověřila, že v Telči jsou v termínu, kterej nemám šanci stihnout, a byla jsem v klidu. Do teď.
Včera jsem začala poslouchat jinou skupinu, která se té první v mnohém podobá. A tak jsem si nějak vzpomněla i na tu první a podívala se jim na stránky. Abych zjistila, že mají koncert. Zítra. V osm. V Mikulově. Vstup volný.
A to by bylo pořád ještě v pohodě, kdybych se nezbláznila. Kdybych okamžitě nezačala vymýšlet, jak se tam dostat a hlavně, jak se dostat zpátky, a koho vzít s sebou. Kdyby mi nebylo jasné, že to velmi pravděpodobně nemůže fungovat a stejně by se mi tak hrozně moc nechtělo tam být. A kdybych neměla pocit, že když se tam dostanu, tak to bude pro mě takovej letně nevypočitatelnostní a organizační úspěch, že z něj budu mít ještě větší radost, než z toho koncertu.
Sakra.
Já jsem se zbláznila úplně jinak, než jak jsem kdy plánovala.

Zebry

30. července 2013 v 18:04 | Fitli |  Papírově
To je tak. Když se s někým pohádám, když si vzpomenu na něco, co mě nejak rozhodí, když koukám sama do počítače v čase, kdy už bych to rozhodně dělat neměla, tak ve mě něco vybuchne. Buď začnu řvát ne všechny okolo a ubližovat jim, nebo to vybiju sama v sobě a zhroutím se, a nebo prostě začnu něco dělat. Což může být kupodivu docela dost věcí, i trhání borůvek. A nebo kreslení. Jen si to musím uvědomit včas, utéct pryč od všech zdrojů toho stavu a nenechat do sebe nikomu kecat.

A tohle vzniklo před několika dny právě takhle. Teda alespoň nápad a ta povedenější z nich, tu druhou jsem k ní dodělala až další ráno.

Balicí papír asi A2, přírodní uhel a bílej pastel.

Někdy začátkem prázdnin mi došlo

30. července 2013 v 13:45 | Fitli |  Krátce
...že v s momentálním uspořádáním v mojí hlavě a pokoji dokážu odpovědět na otázku, co je za nástěnkou


Toho, co je na nástěnce si nevšímejte, náhodná směs papírů za posledních tak pět let, které jsem potřebovala prostě někam píchnout.

Dnes sestavený rozhodovací žebříček pro výběr cesty, který stejně nefunguje

29. července 2013 v 21:50 | Fitli |  Odpadky, Nicy a jiné zhovadilosti
  1. Aby nevedla zpátky
  2. Aby vedla tam, kam chci, pokud náhodou chci někam dojít
  3. Aby nevedla tam, kam nechci, pokud náhodou někam dojít nechci
  4. Aby to nebyla dálnice
  5. Aby nevedla moc z kopce
  6. Aby nevedla moc do kopce
  7. Aby nebyla taková, o které přesně vím, kam vede
Ono se to koneckonců asi hodí i na ty životní cesty

Pastelková radost

22. července 2013 v 17:06 | Fitli |  Papírově
Dostala jsem k narozeninám pastelky. Spoustu barevnejch tenkejch kor-i-noorek. A myslela jsem, že se zblázním šťestím.
A dneska jsem konečně zvládla najít a oskenovat červnové výplody, bylo by tu i pás pozdějších, ale ty jsem na kolch místo na pořádný papíry kreslila do prázdninovýho dopisovýho blogku, kde se divně zašpinily a rozmazaly a nechce se mi s nima chlubit. Ale tenhle týden už bych se snad mohla zase rozjet a nakreslit něco, co by se mi líbilo.
Zvláštní je, že je to všechno kreslený podle skutečnosti, což není normálně můj styl, ale u těch pastelek mě to nějak chytlo.

Tohle bylo úplně první. Teda až na to, že tohle je až druhá verze, první měla divnej stonek, takže si nezasloužila žádnou úctu a teď leží kdesi uprostřed místnosti na koberci a mně je úplně jedno, že po ná šlapu.
Trvalo mi to nejdýl a líbí se mi to nejvíc, tak to má být.

Vzteklá

22. července 2013 v 1:03 | Fitli |  Odpadky, Nicy a jiné zhovadilosti
Šla jsem a stěžovala si na vzpomínky z předminulého článku.
Šla jsem a opakovala, že se mi stýská.
Namohla jsem si achilovku.
Šla jsem a kňučela, že mě to bolí.
Přitom se trochu těšila okolní krajinou.

A pak jsem přišla do Žítkové.

Tam jsme mířili celý týden. Protože knížka.
Možná to byl ten její kýčovitě špatný konec. Může být něco kýčovitě špatnýho? Tohle jo. Ale možná jsem jediná, komu se to tak zdá. Konec, nad kterým jsem začala nějak moc přemýšlet.
Možná tam je nějaká místní síla, čemuž ale nevěřím a věřit odmítám.

Každpádně jsem dostala neuvěřitelnej příval vzteklé energie. Ten kotník najednou bolel tak nějak příjemně. A já šla, skoro běžela dál s potřebou rozdupat zemi. Jen tak.
Obyčejné nudné stýskací nahradily myšlenky na všechno, co je prostě docela dlouhodobě špatně a já to nemám a nechci řešit, stejně si nepomůžu. Co objektivně líp být nemůže a já bych se s tím měla smířit, ale kdybych se s tím smířila, tak nemám důvod tu zemi rozdupávat. Byla jsem za ně najednou hrozně ráda. Za tu energii, ať už byla jakákoliv, ty kroky s ní byly zatraceně dlouhý.
Ale bylo mi jasný, že kdyby se někdo, kdokoliv, v tu chvíli dostal do mojí blízkosti, jednu mu vlepím. Jen tak. Klidně i z lásky. Protože jsem blázen.

Zabila ji, zabila.

A teď, když na to vzpomínám a píšu to, leze to na mě zas, jen tu energii nemám kam směrovat.
Neměla bych psát po půlnoci.
Neměla bych mluvit s krysama po půlnoci.
Po půlnoci bych měla spát.

Bohové, tohle jsem já. Tohle jsem taky já. Ta co si zatíná nehty do kůže, aby je do něčeho zatnula.
Čím víc jsem v normálním stavu častěji úplně v klidu, tím je tahle horší a děsivější.
A já z ní mám ještě radost a nechci ji prospat, protože je to zvláštní adrenalin a mám co psát.

Tarja se divně dívá. Mám pocit, že se mnou má zase nějaký experimentální plány, o kterých já nic nevím. Manipuluje se mnou. Jak se mnou může manipulovat plyšová krysa, sakra? Jeden nejmenovaný o pár let mladší chlapec ke mně obdivně vzhlíží, jak zvládám pomalu začínat být dospělá. Aha.

V zimě jsem možná depresivní, ale v létě jsem už totální cvok.

Jelenec

21. července 2013 v 23:46 | Fitli |  Fotím
Děsí mě to množství (teda ne moc množství) článků za červenec.
Jediný, co píšu, jsou dopisy a nějak necítím potřebu se vyjadřovat ještě tady.

A fotím taky málo, protože současný foťák je příliš gigantický, já příliš líná a když jsem si teď v Karpatech konečně zvykla ho nosit u sebe a občas za chůze něco vyfotit, namohla jsem si achilovku a musela jsem místo něj držet po zbytek týdne v rukou nordic walkingový tyčky, abych při putování neumřela bolestí.

Ale tahle rozhledna byla prostě mimořádná. Stojí na kopci jménem Jelenec, který se nachází hned vedle Velké Javořiny a je jen asi o třicet metrů menší. Je rezavá, zpustlá, s větrem nahoře, má pět pater o osmi metrech, dá se na ni lézt jenom po žebříku, mezi koncem podlahy a zábradlím je přesně taková mezera, abych do jí proklouzla a kromě normálního žebříku jsou tam ještě další dva, které se sice v žádným případě nedají použít k lezení, ale zato tam díky nim jsou přímo uprostřed další díry na padání přímo dolů. Prostě hustodémonsky krutopřísná.

Odsud ještě celkem nevinná

Vzpomínky na vzpomínky

21. července 2013 v 16:53 | Fitli |  Deníček?
Vzpomínkyvzpomínky. Tak by se to mělo jmenovat.


Bílý Karpaty. Proč sakra tak hezký místo, kam bych se chtěla vracet a užít si to tam pokaždé od začátku a netrpět tím, že už to není tenkrát?
Pro neznalé, byli jsme tam před rokem se školou. Pro všechny, je to rozhodně jeden z nejkrásněji zapsanejch týdnů v mojí paměti. Prostě to tak je.
Těžko říct, proč vlastně. Nebylo to tam tak bezchybný, jako třeba letos na výletě, dalo by se tomu vlastně mnohé vytknout. Byly tam první rozkoly v našem trojlístku, tenkrát ještě tak mladém a nezničeném. Byly tam ty vaše béčácké záležitosti, které se možná i šířily i dál, aniž bych si to přímo tam uvědomovala. Bylo tam příliš mnoho separujících se lidí. Nebyla tam Joe, o které jsem si v té době myslela, že jako jediná dokáže spojit nás "divný" s těma ostatníma.
A stejně. Zmrzlinový a paštikový dorty. Zrcadlovka s kytarou. Orchideje a cestička mezi stromama. Narnie. Hvězdy, běhání, bosý nohy a zahřátej chodníček. Ponožky. Kolotoč. Čtverylka.
Bylo mi tenkrát tak neuvěřitelně jedno, co se děje mimo růžovou chatku, co o mně kdo kde říká, co se děje a kdo kde s kým chlastá. To nebyl můj svět.

Když říkám, že se mi bude stýskat po nižším, myslím tím tu školu v přírodě víc než cokoliv jinýho, jako tam už to nemůže být nikdy nikde. Tam bylo jakýsi kouzlo.

A tak jsem se tam před pár dny vrátila. Odevšud to na mě vyskakovalo. Bylo to hrozně silný, krásný a zároveň hrozný. Nejde to zapsat. Byly to prostě Karpaty. Radějov.

Načež jsme druhýho dne došli do Javorníku. To byla zase prima. A tentokrát jsem to nečekala, to, že jsme fakt tam, kde myslím, že jsme mi potvrdila až pružinárna. Pružinárny nejsou jen tak někde. Tam jsme dokonce byli na večeři přímo v té jídelně, kde jsme jedli tenkrát. Tam toho neštěstí už nebylo tolik. Jen 37 a její šipka za postel a koupání s Propiskou pod jezem.

Člověk pak fotí podruhé ty samé fotky, jen aby mu zůstaly vzpomínky na vzpomínky.


Ale řekněte mi jednu věc, byla tam tenkrát tahle houpačka, respektive šli jsme kolem ní na tu rozhlednu? Protože jestli jo, tak se dost stydím, že jsem si jí nevšimla a jestli ne, tak vám ji musím ukázat, protože byla hned kousek od nás a je úžasná (zato kvalita všech jejích fotek je naprosto příšerná, rozhodla jsem se, že si pořídím novej vlastní foťák, ale jediný, co zatím vím jistě je, že se bude jmenovat Václav :-))

O čertech a vodnících

5. července 2013 v 21:51 | Fitli |  Deníček?
Přezdívky a symboly z trochu jiné sociální skupiny.
Abyste si někteří nepřipadali divně, že většinou ve článcích rozumíte alespoň jedné větě.
A já už zase opilá z nevyspání.

Ani nevím, co mám psát. Snad chci jen zařvat, že žiju a jsem zase na chviličku doma online. Ono si to ale stejně moc lidí nepřečte.
Snad jen je divný poslouchat po nocích lidi, o kterých bych taková přiznání nečekala. Ne tak hluboce drsná. Neměla bych to rozkecávat, rozhodně ne tady. Jen je zvláštní některé věci slyšet. A ještě zvláštnější být zrovna tím, komu to ten člověk říká.
Chtěla bych umět dlouhodobě držet tajemství. Sakra. Mám ráda ty drby, které se ke mně už jako drby dostanou. I domněnky a výsledky důkladných pozorování. Nejlíp o lidech, kteří je o mě před pár měsíci šířili úplně stejně.
Tajemství tíží.
Možná bych mohla umět i neříct, že vůbec nějaké tajemství existuje, to už mi bylo vyčítáno.
Ach jo.

A skunk?

Chudák Reader.