Červen 2013

Končí snad jen začátek

29. června 2013 v 23:25 | Fitli |  Kaška
V úterý už to najednou nebylo tak úplně ono. (A snad proto mi tak dlouho trvalo to sepsat)

Stihla jsem před srazem s K. zajít ještě domů, což byla jedna z chyb. Venku bylo příšerně hnusně, doma krásně teplo a uvědomila jsem si, že se mi tam vlastně skoro vůbec nechce. Ale tak zlá nejsem.

Na místě srazu stála Kaška s ještě asi pěti podobně starými holčičkami, cikánkami. Všechny na mě koukaly hrozně obdivně, se všemi jsem se seznámila, ale stejně už si jejich jména nepamatuju. Nakonec ale většina někam zmizela a já zůstala s Kaškou a její nejlepší kamarádkou Jessicou.

Jenže Jess nesměla moc daleko od domu a měly jakousi rozehranou hru u nich v klubovně.

Ta klubovna je fajn místo. Jde o tohle. Působí to na mě skvěle, možná se o holky nemusím tolik bát.

Každopádně jim ale připadalo jako skvělý nápad vzít mě s sebou. Jenomže já jaksi patřím do vyšší věkové kategorie. A vysvětlit jim, že a proč tam fakt nepotřebuju jít, pokud tam nebudu s nimi, bylo nemožné.

Nakonec jsem se z toho vykecala, rozloučila se na dobu neurčitou a dala si radši sraz se svojí pokrevní sestřičkou.

Takže další sraz domluvený není, protože já už stejně o prázdninách budu doma nejspíš jen minimálně, poslední den, kdy bych si snad ještě byla bývala udělala čas, byla středa, ale bylo mi jasné, že scházet se dál denně by byla špatná volba, už teď se mi začalo zdát, že náš vztah dospěl někam, kde by niky žádný skončit neměl, navzájem jsme se přejedly. Řekla jsem jí, že se snad nejpozději během září zase někde náhodou potkáme. A můžu jí zkusit o prázdninách psát. Do klubovny. Snad jí to i dojde.

Konec školního roku (a Fitli, opovaž se ten název před zveřejněním nepřepsat na něco nápaditějšího)

28. června 2013 v 19:27 | Fitli |  Deníček?
Ou. Né. Proč?

Je mi mizerně. Zatraceně moc mizerně. Potřebuju obejmout.

Protože jsou prázdniny. A budou. Dlouho. A mě se bude stýskat.

Začínám mít trochu pocit, že by člověk neměl být tak moc šťastnej, protože potom to všechno o to víc bolí.

Chci strávit červenec a srpen červnovou školní flákačkou. To je celkem jedno, v jaké budově. To je celkem jedno, s kým ve třídě a s kým až za zdí. Ale ve škole. S pošukomatematikama. Prosím.

Psala bych dopisy. Budu psát dopisy. Jen bych je třeba mohla začít psát až ve chvíli, kdy jejich adresáti nebo já nebudeme online. Budu psát dopisy tuší.

A ten název článku asi ani nezměním.

Je noc

25. června 2013 v 0:36 | Fitli |  Deníček?
Je noc. Jsem nevyspalá. Už hodněkrát jsem chtěla jít spát a stejně se vždycky našlo něco, kvůli čemu jsem zůstala koukat do monitoru. Spát budu moct o prázdninách, snad.

A pak se mi začalo chtít psát. Je celkem jedno co, něco. Aby bylo vidět, že žiju. Abych neopustila stěžující si něco, co nedávno bylo mnou. Abych nepřestala být něčím, čím nevím, jestli být chci. Ale byla jsem.

To něco, co jsou housle v tmavomodré tmě a líp to popsat nejde. To, co občas přichází kolem půlnoci. Ten pocit, co mám ráda. Klid v duši. Asi. Teď tu je. Má skvělou teplotu. Kdyby v létě jemně sněžilo. Chvíle, kdy se cítím klidná a moudrá. Absolutně jiná. A vím, že ráno nejspíš budu zase buď zbrklá vysmátá a meloucí kraviny, nebo hystericky si stěžující. Že tohle nebude navždycky. A proto bych měla psát právě teď.

Chvíle, kdy by se měla dělat všechna důležitá rozhodnutí, kdyby existovalo nějaké, které by se teď nezdálo tak přízemní.

Chvíle, kdy má jakýkoliv pohled na časovou osu mnohem vyšší rozlišení i záběr. Okamžiky na sebe navazují nějak plynuleji. A přitom je mnohem jasněji vidět, kdy je právě teď, co bylo a co bude. A je vidět do dálky.

A já se jenom dívám. Ta osa je hezká. Moje. Jsem bůh svýho života. Vidím ji s nadhledem.

Jsem si sebou tak jistá. V tuto chvíli. Ráno nevím. Ale ráno je tam dole. Jenom malej kousek té dlouhé čáry. Která je celá tak krásná.

Ráno budu zase malá. A ta čára se mi bude zdát příliš hrbolatá, když po ní polezu.

Modrá tma a zlatá osa. A já. A album V Hoře.

Vím, že jsem takováhle byla v noci z prvního na druhýho prosince. Tu noc se tak moc nic nedělo. Jenom já jsem byla taková. Skoro stejná. A seděla jsem na tom stejným místě v bytě. Na místě, kde jsem snad nikdy jindy nepsala. Na mamčiné židli u jídelního stolu. Na tom místě taky není nic zvláštního. Jenom já jsem tam byla taková. Tenhle článek by měl být zveřejněn 0:36. Jen tak. Je to nevím proč tmavomodrej čas.

Má to zvláštní sílu. Je to všechno, jen ne racionální. Nic konkrétního to nespustilo, myslím. A já to nechci opustit. Ale chci to archivovat. Je noc. Tmavomodrá noc.

Tak třeba ve dvě tady

24. června 2013 v 21:41 | Fitli |  Kaška
Bylo by ode mě hnusné vám všem, kteří na to čekáte, co nejrychleji nenapsat, že další schůzka proběhla.

Ani jedna z nás dvou se na to nevykašlala, obě jsme tam byly s předstihem a obě jsme z toho měly obrovskou radost. Přestože jsme se obě bály.

Její bratr si prý nepřeje, aby se se mnou stýkala. Vlastně se to dá celkem i chápat. O šest let starší divná holka, která se k jeho sestřičce chová podezřele mile. Docela se bojím právě jeho, ale i ostatních příbuzných a známých, nevím, co čekat. Ale toho bratra teď prý někdo zmlátil a je v nemocnici.

Potřebuju jí vymyslet nějakej program. Chození o městě, zkoušení bot (což ji prostě nehorázně baví) a utrácení mých peněz není tak úplně ono. Jsem příliš hodná. Koupila jsem jí boty. Vietnamský a levný, ale stejně boty. Protože je chtěla. Protože si nechtěla jít pro vysvědčení v žabkách. A taky spoustu jídla, který vždycky najedla, a pak jsem ho dojídala já, která už jsem taky nemohla. Chce to nějaký pravidla. Ale co dělat ve městě jinýho, než nakupovat? Chce to program. A já nejsem schopná jí ho vymyslet.

Ale mám ji fakt ráda. A jsem jí za něco neskutečně vděčná. Pořád mi říká, že jednou, až bude taky velká, se mi nějak odvděčí, ale neví, že to dělá už teď. Že je konečně něčím pořádným, čemu se věnuju. Že nejsem jen ztracená v kruhu svých emocí a citů, jako celou zimu. Že neustále neřeším svoje imaginární problémy. Částečně mi tohle vždycky dával oddíl, ale nikdy ne úplně, i tam bylo vždycky do čeho se zamotávat a akcí, kde jsem se vážně dokázala vypnout od postupného bláznění a naplno se zaměstnat něčím fakt užitečným nebylo až tak moc. Ale ona to zatím zvládá.

A pak je tu ještě jedna věc. Díky vám všem, kteří jste nějak zareagovali a reagujete dál. Znáte Jacqueline Wilsonovou? Taková ta paní, co píše knížky pro děti. V několika z nich se objevuje motiv, kdy nějaká spisovatelka začne pomáhat nějakýmu dítěti v nouzi. Vždycky mi přišlo úsměvný, že je to pokaždé spisovatelka, ale trošku to začínám chápat. Když mi to vytváří konečně pořádný téma pro psaní a psaní mi zase získává nějakou zpětnou vazbu, jde to hned líp. Musela jsme na ten sraz jít, abych vás nezklamala a abych mohla napsat, co teď píšu. A nelituju toho.

Uvidíme se zase hned zítra.

Prý jsem její nejlepší kamarádka.

Té Wilsonové nejspíš napíšu mail, protože mi to její knížky fakt zatraceně připomíná a taky mi dodávají odvahu.

A hlavně se Kaška doopravdu jmenuje Kačka :-).

Slečna od Kašny

19. června 2013 v 21:16 | Fitli |  Kaška
Dneska bylo vedro. Po té, co už mi bylo na zastávce totálně špatně, jsem se šla namočit ke Kašně.


Znáte ten pocit, když vidíte někoho, koho jste možná znali někdy strašně dávno, ale mnohem pravděpodobněji ho vidíte poprvé v životě, ale zdá se vám neuvěřitelně blízky? Občas se mi to stává s lidma v dopravních prostředcích, nevím, z čeho to pramení, snad z toho, když se na mě dívají, jinak než tím obdivným či vyděšeným výrazem nad mým oblečením, jinak, než tím otravným civěním na moje nohy. Dívají se. Na mě a do mě.

A ona byla taková. Malá blondýnka, odhadem desetiletá, naprosto zkažený zuby, ale milej úsměv. Taky sama odpoledne u kašny šplouchala nohama ve vodě. Sedla se vedle mě. Tak blízko, jak si sedají jen lidi, se kterými se znáte. Měla jsem chuť se s ní začít bavit, ale nenacházela jsem odvahu. Napadala mě jen otázka "Kdo jsi?" a sama vím, že na tu se nedá odpovědět.

Šplouchla vodou trochu víc, směrem ke mě. "Promiňte, tam byla mrtvá včela."

Pak už to šlo samo. Chvilku jsme si spolu hrály v kašně, stříkaly na sebe, celé se potápěly. Pak jsme šly uschnou do města, potom do Lužánek. Strávila jsem s ní celý odpoledne.

A taky byla po dlouhých měsících zase někým, kdo mě dokázal dovlíknout do mekáče. Ale očividně jí ty hranolky udělaly radost

Nevím, jak se jmenuje, ona neví, jak se jmenuju já, není to důležité. Bydlí někde poblíž naší školy, údajně je jí dvanáct (čemu se mi ale nechce věřit), má dva starší bratry a o údajné smrti rodičů si docela protiřečila, tak nevím, co jí věřit. A sama pomáhá vydělávat uklízením.

Kdybych byla stará jako ona, je pro mě otravná. Kdyby byla ona stará jako já teď, budu se jí bát. Ale takhe to bylo akorát. Byly jsme spolu a já jsem měla skvělý pocit z rozdávání radosti.

Prý to byl její nejlepší den a odmítala mě pustit do výtvarky. Nakonec jsme si domluvily sraz příští pondělí, pokud budu moct přijít.

A já nevím.

Chtěla bych jí být kamarádkou a starší sestrou, protože vidím, že to ta holka potřebuje. Nudí se celý dny sama ve městě, neví spoustu základních věcí. Bojím se, co z ní během chvilky může vyrůst, i nad mými spolužáky ze základky se mi chce většinou brečet, a to nebydlím v Bronxu. Ale zároveň se trochu bojím, těžko říct čeho, ale prostě přátelit se se školními sousedy je nebezpečný. A taky nemám času nazbyt.

Kam mám naše setkání směřovat? Mám se ji nějak cíleně snažit vychovat, nebo to nechat volně? Smím jí kupovat věci?

Vryla se mi do mozku. A je pro mě teď symbolem léta a letní já.

Jí to neházejte, je to čarodějnice

16. června 2013 v 11:00 | Fitli |  Deníček?
Víte co?
Jsem šťastná. Žádné snažím se věřit tomu, že se mám dobře. Jsem šťastná. Šťastná a nevyspalá. Už hodně dlouho jsem nepovažovala spánek za ztrátu času.
Je léto. Už fakt. Je to tím? Asi spíš ne. Nebo jen z části.
Možná jsem to posledních x měsíců vážně nebyla já, těžko říct proč. Ale teď...

Mám úžasnou třídu a málo jsem to dokázala ocenit.
Existuje sport, který by se podle názvu a typu dal snad i označit jako míčová hra, který mě baví.
Dělám si, co chci já a neohlížím se.
A včera jsem se prostě vůbec nevrátila domů, aniž bych to ráno, když jsem vycházela, plánovala.
A dneska ještě koncert.

Ono si to zaslouží být všechno zapsáno. Akorát že ve chvíli, kdy o tom začnu přemýšlet, se začnu bát konce, že se všechno zase může kdykoliv nějak pokazit. Že vlastně nechápu, proč je někdy všechno tak úžasný a jindy zase vůbec.
Asi aby pršelo.
Jsem šťastná, jako zebra v kostce cukru.
A taky jsem čarodějnice.

Kterak všechno končí

9. června 2013 v 19:27 | Fitli |  Deníček?
Když jsem si říkala, že bych měla psát míň, nevěděla jsem, že mi to tak půjde. Čím míň píšu, tím míň se mi psát chce a to není dobré. Musím psát, něco, cokoliv.

Všechno končí, všechno se mění, ale já to nejsem. Já se měním přesně akorát. Přecházení do druhé budovy školy je mnohem bolestnější proces, než jak by se komukoliv z venku mohlo zdát. Ale jsou tu i bolestnější konce. Nedávno, snad minulou neděli, mě na pár vteřin napadlo, že bych se při téhle příležitosti mohla blogově přestěhovat. Ale pak mi došlo, že je to blbost, jestli chci být nějaká jiná, než jsem teď, tak taková, jaká jsem byla tak před rokem. A ta k tomuhle blogu patří taky. Nechci za žádnou cenu měnit sebe, svůj pohled na svět ani to, jak vystupuju. Jenom svoje lpění na někom a něčem. A teď je mi divně z toho, když to píšu veřejně, přestože tomu skoro nikdo nemůže rozumět.

Ale stejně bych se mohla trhnout z blog.cz, pod tou službou mě už nedrží vůbec nic. Třeba nebudu líná.

Znechuceně zjišťuju, že zlá já ve mně pokračuje. Tak třeba žárlím na lidi, kteří jsou víc šťastní než já. A zuřím ze zjištění, že když někdo může vypadat šťastněji než já, znamená to, že já nejsem maximálně šťastná. A přitom bych měla, nevím, co bych měla dělat, abych byla šťastnější. Bojím se se.

Proč sem píšu hnusný věci, který nikdo nepochopí, když můžu plácat? Nevím.


Tak jo. Dostala jsem novou poslouchací věc, asi ze mě zas konečně bude sluchátkovej člověk. A byly v něm tři přednahraný písničky. A všechny byly poslouchatelný. A já je dokola poslouchala celou dvouhodinovou cestu domů k počítači a hrabe mi z toho jenom trochu. A na jedné z nich jsem si vytvořila závislost.

Tak čtyřicet hodin v kuse jsem si vůbec neobula boty. A přitom jsem normálně fungovala a chodila. A cestou bylo krásný bahno a já do něj zapadla po kolena.

A ve škole zbývá posledních pár písemek, ale už jen ten typ, kde mám sice nerozhodnou známku, ale učit se češtinu nebo matiku se stejně nedá. Pak už nic, vůbec nic. Ach jo. Mám teď konečně spoustu času dělat jiný věci, ale ten čas bude stejně plynout. A o prázdninách zas ne. Zastaví se a já nebudu mít co dělat a bude se mi stýskat a zblázním se. Jóó.