Květen 2013

Název neznámý

29. května 2013 v 22:26 | Fitli |  Deníček?
Něco je špatně, pokud náhodou není špatně úplně všechno. Já tím celkem trpím, ale co už. Snad nic není, jak má být, ale já s tím nic nenadělám.

Snědly jsme s Joe kus kytky, která stála na parapetu, abychom zjistily, jestli náhodou nemá halucinogenní účinky. Ale asi smůla. Neškodná. Převážně neškodná.

Ručník je překvapivě užitečný, i když nikam necestujete. Skoro až přemýšlím o denním nošení, ale bojím se, že by to ztratilo své kouzlo.

Rozhodla jsem se stát klukem, protože mě spousta typicky holčičího chování u mě i jiných začala prostě vytáčet. Kdybych byla kluk a kamarádila se s jinýma klukama, spoustu věcí bych prostě neřešila. Alespoň myslím. Zajímalo by mě, jestli bych byla jiná. Jestli bych byl jinej.

Po na mé poměry zatraceně dlouhé a na normálního člověka krátké době jsem dneska už zase nebyla psychicky schopná jít do výtvarky.

Ale jinak jsem v pohodě.

Kočky a myši

29. května 2013 v 18:06 | Fitli |  Veršovaně
Honí se honí
kočky a myši,
honí se městem,
nemají skrýší.

Není už jasné,
kdo koho chytí,
když nechápu život,
tak je to v řiti.

Dvojdenní člán

23. května 2013 v 21:27 | Fitli |  Deníček?
Měla bych napsat zase něco pozitivního, jen poslední uřvanej článek se mi nelíbí. Mám ze sebe strach a nevím, jak si ho kdo vyložil. "Jsi zlá? To je dobře." Naprosto dokonalá reakce, která mě potěšila a uklidnila. Ale pořád byla jen jedna jediná.

Čas plyne... To je nečekané, že? Ale fakt. Je konec května a mně to pořád naplno nedochází. Budou prázdniny a pak novej rok. AAA! Začínám objevovat čím dál víc drobností, po kterých se mi bude stýskat. A přitom se docela těším, neskutečně moc na to, jak jsem se netěšila před pár měsíci.

To je hrozný. Cítím se mnohem starší, asi na té slavné změně něco bude. Potěšilo mě, když si nějaká pouliční vnucovačka či zjišťovačka čehosi myslela, že je mi osmnáct a vypadala fakt překvapená, že ne. Cítím se velká a důležitá, možná neschopná, ale pořád velká a důležitá.


A je další den. Já musím psát přerušovaně. Mám chuť plácat.

Rychlost šíření drbů u nás ve škole mě totálně fascinuje. V dobrém, jsem exhibicionista. A taky ty jiskřičky v očích matematiků, když "něco vědí" a mají z toho prostě druhý vánoce. Tohle mě prostě baví. A v rodině to samý, jen mě to baví o něco míň. Jste horší než fyzikální kabinet.

Jsem nějaká vysmátá. A nedělám nic užitečnýho. Všechno počká, já se musím smát. Pruhy jedny pruhovaný.

A pořídila jsem si slamák. Vždycky jsem chtěla vlastní slamák a tenhle je přesně akorát.

Mám rozepsanej článek, nedeníčkovej, dlouhej a pořád nedokončenej, čeká na další psavou noc, ale netuším, kdy se nějaká naskytne. Už ani na psavý noci nějak není čas.

A mám se dobře.

A tak dál, a tak vůbec.

Protože jen kohout plaší smrt

Nastřádaný zlo

19. května 2013 v 22:12 | Fitli |  Deníček?
Vždyť se mám skvěle, tak co řeším?
Ale ve výsledku už je to spousta probrečenejch s prostěžovanejch večerů.
Moje minulá já nebrečela. Skoro. Jeden z rozdílů.
Žárlím na moje známý, kteří se ještě nedávno navzájem vůbec neznali a teď se spolu kamarádí a se mnou ne a já nechápu proč, přestože já o ně stejně nestojím, protože jsou trapně průměrní, ale to neznamená, že oni by neměli stát o mě. Žárlím na všechny až moc pošuky, které beru pod svá ochranná křídla a bavím se raději s nimi ve chvílích, kdy bych se mohla zařadit do hlavní komunity, ale přitom je ve skrytu duše i já považuju za méněcenné. Žárlím na ně ve chvíli, kdy oni raději lezou do prdele té hlavní skupiny místo toho, abych jim stačila já, a ta hlavní skupina o ně projeví nějaký alespoň minimální zájem.
Zním zle.
Nevím, jestli jsem zlá.
Asi jo.
Ale tohle je spíš nějaký za hodně dlouhou dobu nastřádaný zlo, který potřebuju ventilovat.
Nikoho z mně známých čtenářů za méněcenného nepovažuju.
Ale tím jsem si asi stejně nepomohla.
Sere mě ten cizí kluk z jedničky mezi nádražím a Mendlákem, kterej mě úplně klidně nahlas komentoval.
Sere mě ten neznámý spolužák, pravděpodobně od nás ze třídy, který vlastně úplně první nezkušební přiznání napsal pod mým jménem, přestože pravděpodobně netušil, že to moderuju já. Sere mě, že netuším, kdo to byl. Sere mě, že má někdo potřebu vybíjet si anonymně svůj vztek zrovna na našem třídním a na mě, místo toho, aby mi čelil přímo.
Sere mě to až teď. Nevím proč.
Beru si osobně věci, na který bych správně měla kašlat. Ta nelogičnost se prostě vždycky musí někde projevit.
Venku je krásná bouřka a mě zmokl na balkóně spacák.
Jsem jiná, než jakou byste mě chtěli. Jsem jiná, než jakou bych se chtěla já. Jsem zlá. Tak najednou. Za chvíli dost možná budu zase v pohodě.
Ale já se přece mám tak strašně dobře! A venku je hezky!
Nevděčná já.
K SOAD si pěstuju podivnou čím dál větší náklonost. Od "poslouchám to, nijak moc se mi to nelíbí, ale prostě to jen tak poslouchám" už jsem se dostala k "děsně se mi to líbí a absolutně netuším proč."

Můj milý blogísku

12. května 2013 v 19:17 | Fitli |  Deníček?
Dalo by se říct, že můj vlastní projekt mojí vlastní kvarty je splněn. Ou jé.

Zase bez cíle, divný.

Ale aby to nebylo tak jednoduchý, mám pocit, že to nebylo zadarmo. Ani trochu. Že mě teď nikdo jinej nemá rád. A že mě tahle skutečnost nemrzí tak, jak by měla.

Já asi pořád moc nechápu, proč jsem poleno a pařez a bojím se toho.

V rámci pořádku v hlavě jsem si zase přečetla celej svůj tajnej deníček od začátku roku. A taky válku na zeleným blogu, ta se nabízela sama. To bylo … absurdní.

A další víkend a další psychohra. Sny. Ne noční, denní. Moje coby kdyby. Asi jedna z nejhezčích her, co jsem kdy hrála. Je super poslouchat, o čem hezkým sní ostatní. Ale napsat nakonec na kus papíru ten největší byl problém. Protože ten nejčastější je teď tak nějak skutečností.

A teď to zase zní jinak, než jsem chtěla.

...

Projektovej týden byl skvělej, doufám, že to myslím všeobecně. Já se teď asi nezvládnu vrátit na měsíc a půl do normálního režimu. Přijímačky, koncert, projekt a teď najednou normální rutina, to přece nejde. Doufám, že si nikdo nemyslí, že se za ten měsíc a půl stihnu chvíli chovat normálně. Není prvního července, není prvního července, hustil do nás pan třídní po přijímačkách. Má pravdu. Až bude prvního července, bude to ještě horší než teď. Prvního července se už úplně psychicky zhroutím z vidiny osamělých dvou měsíců.

...

Mám pocit, že tu furt cosi chybí, ale nevím co. Že jsem ještě něco chtěla. Ale to je jedno. Mám se dobře.

Au.

6. května 2013 v 22:42 | Fitli |  Odpadky, Nicy a jiné zhovadilosti
Sakra. Další záchvěv fyzické bolesti způsobený psychicky. Všechno mě bolí. Jsem teď...hodně nevyrovnaná a možná i hodně nechápavá a vůbec. Část vesmíru jde mimo mě a já jsem moc sebestředná. Nálady jak na běžícím páse, ve kterých se snažím vyznat a jsem už absolutně zamotaná. Promiňte.

Setkávání a tousty s tuňákem

5. května 2013 v 23:54 | Fitli |  Deníček?
Bohové. Zatraceně mě nebaví vymýšlet nadpisy.

Řekla jsem si, že omezím psaní, žere to čas, jsem závislá a tak podobně. Kdoví, jak na tom budu o prázdninách s internetem a nechci se z toho úplně složit. Ale pak přichází večery jako tenhle, kdy se mi chce spát, měla bych jít spát, ale už to nevydržím.

Krátký odstavce, rychle.

Mám štěstí, myslím. Talent na potkávání lidí. V úterý jsem asi deset minut po sobě potkala dvě slavný blogerky a myslím, že ony spolu ani neměly nic společnýho, ale jsem trdlo a ani jednu jsem ani nepozdravila. Lúmenn a Temnářko, jestli si to někdy přečtete, ta holka v plášti, na kterou jste se 30.4.2013 usmály jsem byla já. A já doufám, že jste to fakt byly vy.
Je děsivý, že je poznám. Že takhle někdo může poznat mě, kdyby chtěl. Ale teď už jsem myslím někdy viděla všechny blogery, o kterých vím, jak vypadají a jsou potkatelní v Brně, teď už mě nic nepřekvapí.
Skautší přátelé v Židenicích jsou něco podobnýho.
A pak jsem včera na první pokus hodila dvě trojky, který jsem potřebovala.

Instruktorák. Psychohra. Už zase srovnávání kamarádů a toustů s tuňákem. tentokrát dvě nejdůležitější. Dala jsem si tentokrát soukromé pravidlo, že tam napíšu konkrétní věci nebo osoby. Stejně to bylo strašný. Ale něco mi to kupodivu dalo, to zděšení, koho tam mám chuť napsat. Jak tohle může být pomíjivý. A taky ten příšernej pocit pálit jeden z těch papírků, přestože mi bylo od začátku jasný, že se něco takovýho bude dělat a vlastně díky tomu jsem se nakonec rozhodla, koho napíšu, toho, kdo by mi nejvíc chyběl.

A psychopřednáška. Opět dlouhý přemýšlení nad mým temperamentem. Došla jsem k tomu, že jsem názorově docela stabilní a emočně zase vůbec, v přímé slovní komunikaci introvert a skoro všude jinde zas příšernej extrovert. Prostě divná a nezaškatulovatelná. Přestávám se divit lidem, kteří mě nechápou a mají ze mě strach.

Baví mě obcházet hřbitovy.

Nevím jak to ukončit. Chce to smajlíka. :-).