Duben 2013

Winter wrap up

30. dubna 2013 v 8:29 | Fitli |  Deníček?
V pátek jsem při každodenní kontrole Kašny potkala člověka, co ji umýval. A uprostřed kašny zela díra a vedle ní ležela ta tryska. Je léto, je léto, je léto!

Chce to úklid. Úklid zimních myšlenek, bylo jich moc, nechce se mi věřit tomu, kolik. Nechce se mi věřit, jak mě ta zima stihla ušlápnout. Nechce se mi věřit, že jsem o sobě a svých ideálech mohla tak pochybovat. Občas se to pořád vrací, ale ne moc.

Rozhodla jsem se být sama sebou. Nechci být poražená, pořád ještě k tomu nemám důvod. Je to můj život.

Šla jsem dneska do školy v plášti...po hodně dlouhé době, Beltain je Beltain, můj oblíbený svátek. Lidi se na mě dívali víc, než bych čekala, mwehehe. Ale jedna paní mě překvapila. "To je strašný, tohleto je fakt strašný." Abych si mohla být jistá, že mluví na mě, ještě se mi podívala do obličeje a zavrtěla hlavou. Bohové. Je to snad moje oblečení, ne? Kdyby šlo o to, že bych byla nějak moc odhalená, propíchaná, nebo já nevím, prostě zkažená mládež tak budiž, ale co komu může vadit na plášti? Nemusí se jí to líbit, ale proč to sakra říká tak nahlas?

Ale já asi nemám co říkat. Mám poslední dobou tendence k hnusnejm poznámkám. Takovejm těm, co u nejlepších kamarádů zní skvěle, ale když je řeknete někomu, s kým nemáte jednoznačně kladný vztah, může si to vzít docela špatně. Ale mě to prostě baví.

V plášti mám obdivuhodnej pokoj od maturantů, myslím. Nevím, jestli se mě bojí nebo co, ale zatím se zdá, že se vrhají na všechny kromě mě.

Čas plyne...
Můj čas plyne rychleji, než by mi bylo milé a nic nestíhám. Obzvlášť Projekt. Absolutně netuším, kdy to budu dělat, mám do projektovýho týdne jedno volný odpoledne, nic víc. A za chvilku budou prázdniny a vyšší a všechno a já se docela těším, ale zároveň nechci končit současnost.

Jsem pošuk a chci chodit tam a zase zpátky.

Článkový pseudocosi

26. dubna 2013 v 0:12 | Fitli |  Deníček?
Pseudocosi je teď moje oblíbený slovo.

"Příroda se chová logicky" -Π.

To jsem si dneska napsala na ruku. Musí být strašně smutný neznat Propisku. Bude se mi stýskat. Ani nevím, jestli ho mám na ty poslední dva měsíce zkusit přestat vytáčet, nebo se mu radši co nejvíc zapsat do paměti. Dlužím mu už týden domácí úkol a nejsem schopná ho dodělat, je mi to líto ale nestíhám.

Nestíhám nic, a proto v noci píšu nudný deníčkový zápisy, který nikdo nechápe. Včera jsem v noci četla, protože jsem si asi v devět uvědomila, že mám mít na dnešek ještě nenačatou povinnou četbu a dostala jsem akční a vzornou náladu, tak jsem to přečetla. Nikoho to nezajímalo. Vždycky, když výjimečně do školy něco udělám i v předmětech, na který normálně kašlu, tak se na to zapomene. Grr.

Stydím se za svoje přijímačky. Za matiku. Třicet sedm ze čtyřiceti pěti. Jak se mi to sakra povedlo? Ale jsme dobří. Zajímalo by mě, kolikrát už se takhle dostala celá třída.

Víte, jaký máte vydávat citoslovce, když vás sežere ryba? Gulp. To si zapamatujte, je to důležitý.

Kreslíme si ve výtvarce vzájemně portrét s jednou z nejhezčích holek, co znám. Je prostě super moct se furt dívat na někoho takovýho. To bych taky neměla?

Mám fakt dobře letní náladu. Svět se mi začíná zdát docela nadějným.

A to je asi tak všechno, teď mi zbývá jenom dodat: "Konec hlášení!"

Všechny nadpisy jsou na stejný brdo

21. dubna 2013 v 0:34 | Fitli |  Deníček?
Svět jde dál, nezadržitelným tempem se řítí do neznáma a já si tu jízdu užívám. Pokud zrovna nemám blbej výkyv nálady způsobenej třeba tím, že si sama jen tak chodím, aniž by to mělo nějaký účel, protože je jaro a na jaře by člověk neměl čučet do monitoru, jenže potom mám moc času přemýšlet. A utápět se v tom, aniž by to někam vedlo.

Ale i tak se konečně vracím ke smysluplnějším myšlenkám, ne na to, že mě něco tíží, ale k životu, vesmíru a vůbec, k odpovědím na důležité otázky i k přehrávání nepravděpodobných scénářů ze vzdálenější budoucnosti. Vždycky jsem myslela, že by se mělo žít přítomností, ale už si tím nejsem tak jistá.

Religionistika v občance. Mám pocit, že nikdo neposlouchá, nebo se tak alespoň všichni tváří. Ale já trochu vnímám. Dochází mi, že v nic nadpřirozeného nevěřím a ani asi věřit nemůžu, přestože bych trochu chtěla. Podle naší trochu pochybné učebnice zní víra jako něco, co nemám šanci pochopit, ale zároveň to možná může být něco úžasnýho, pokud věříte doopravdy. Ale neumím věřit v něco, co si dokážu sama logicky vyvrátit.

S tím souvisela i otázka, jaké jsou podle nás tři nejdůležitější hodnoty. Trochu jako "Co tě činí šťastnou?" Je divný na to odpovídat, protože většinou jde pro všechno vymyslet nějaké slovo nadřazené a vecpat toho do těch tří mnohem víc. Každopádně jsem byla jediná z vyvolaných, kdo odpověděl úplně stejně, jako někdo před ním. A pak že jsem divná. Těžko říct, jestli tohle základní uspořádání mám jinak, než průměrný člověk, nebo jinak, než je morálně údajně správně. Myslím, že ne. Tak kde je potom ten problém?

Taky jsem mohla říct, že je pro mě nejdůležitější být středem pozornosti, jak by si možná někdo mohl myslet. "Děláš to všechno jenom proto, abys nebyla stejná jako ostatní." Věta, která ranila. Není to pravda. Doufám, že to není pravda. Že všechno divný, co dělám z vlastní vůle, dělám kvůli tomu, že mi to přijde správnější a logičtější.

A potom dnešní "Kdo změnil tvůj život?" Vztahy jsou na tom žebříčku hodnot stoprocentně první, ale i tak si nejsem jistá, jestli někdo takový přímo existuje. Jistě, je tu pár lidí, kteří od základů ovlivňují můj život v tuto chvíli, ale vůbec si nemůžu být jistá, co bude za pár let. Pár lidí mě vytáhlo z fakt špatných období, ale je možné, že bych to zvládla i sama nebo s pomocí někoho jiného. Rodina můj život nezměnila, ta mu určila úplně ten první směr. Vůbec si nejsem jistá, jestli v mém životě potom figuroval někdo, kdo by nejen šel kousek cesty vedle mě, ale odvážil se i zatočit, jestli někdo dokázal změnit způsob, jakým žiju. Asi nejblíž úplně ze všech k tomu ale má Joe. Ta Joe, která je teď prostě jenom jednou z mých spolužaček, která nechápe, proč se kamarádíme s primány, ale se kterou se občas dá jen tak bezvýznamně povídat. Díky ní poslouchám hudbu, jakou poslouchám, a díky ní sem píšu. Díky ní jsem pořádně poznala lidi, se kterými jsem se nakonec zamotala mnohem víc než s ní. Ale byla to ona, která všechno rozpohybovala.

Internet je zvláštní místo. Překvapivé při/vyznání, které se mě skoro vůbec netýká, ale přesto jsem na něj zůstala zírat a dokud nezjistím, kdo byl jeho autorem, nebudu o tom moct přestat přemýšlet. Je to pěkný. Ale zároveň mi to zase připomnělo, že tohle by před několika málo lety prostě nešlo. Nebýt internetu, bylo by všechno úplně jiný, mnou počínaje. Je to něco tak mocnýho, že se tomu nechce věřit. Člověk ani nemůže někam napsat komentář, aniž by si ho nepřečetl ten, o kterém byl. Během týdne mám skoro pět set palců u svýho projektu. A pak si píšu s někým, koho jsem čtyři roky skoro neviděla a ani tenkrát jsem se s ním asi nikdy přímo nebavila, o všem možném a je to super. Jsme v tomhle smeru dost zkažená generace. Je docela zajímavý, kdy bych asi tak byla bez jednotlivých stránek a aplikací. Asi úplně jinde. Můj život nemění moji známí, ale vývojáři. Poněkud šílené.

Dostávám se teď chvílemi do stavu, kdy se usmívám tak, že mi to přijde vtipný a usmívám se víc a víc. Jako měsíček na hnoji. To přirovnání je taky směšný a rozesmívá mě. Lidi, co se mnou jezdí v šalině, si o mě musí myslet kdoví co.

Protože si není jistá, jestli má být černá, nebo bílá

15. dubna 2013 v 22:31 | Fitli |  Deníček?
Asi nejlepší odpověď, jakou jsem kdy v životě dostala, fakt že jo. A to jsem se vlastně ani neptala. O svojí zebrovitosti jsem přesvědčená čím dál víc.

Dvakrát během dne se mi povedlo říct najednou po několika vteřinách mlčení s někým přesně tu samou větu ve stejnou chvíli. Oujé.

Konečně mám čas dělat něco jiného, než jen odklikávat přiznání, to je skvělé. A taky už si nemusím odsouhlasovat svoje vlastní. Ale stejně ten čas nejsem schopná smysluplně využít, to skvělé není.

Vrátila jsem se k textovým pozadím na monitoru. Je divný psát text někam, kam patří obrázek, ale to, co tam píšu většinou není moje myšlenka. A je absurdní myslet si, že cizí myšlenku můžu já ztvárnit jiným způsobem, než jak se ke mě dostala, aniž by ztratila část smyslu. A psát si na tapetu je něco jako psát na ruku nebo na zeď.

Musím konečně začít fotit. Když nejsem schopná napsat delší článek, který by vystihoval, jak je všechno úžasný, měla bych to alespoň nahradit fotkou. Ještě tak nějakou mít.

Ale prostě se konečně rok přehoupnul do té části, kdy člověk letí ze skvělého do skvělého a a ni to nestíhá vnímat, alespoň doufám. Přišla ta chvíle, kdy člověk může při vyjmenovávání toho, co má naplánováno v nejbližší době končit slovy "a pak už jsou prázdniny". Blíží se konec další etapy mýho života, kterou jsem měla ráda, ale nehodlám truchlit, poslední dva a půl měsíce si užiju za každou cenu.

Znovu mám dojem, že se dokážu odrazit a letět. Většinu času.

Přiznat se

13. dubna 2013 v 0:34 | Fitli |  Deníček?
Uf, to bylo odpoledne. Skvělé odpoledne strávené kopírováním přiznání mých spolužáků z mailu na ksichknihu, posloucháním chvály z různých nečekaných směrů na svoji osobu a pak naštěstí jejich uvědoměním, že tam posílají srance, který jim nemám co schvalovat. Já si to myslela od začátku, ale bála jsem se, že můj pošuckej názor je příliš subjektivní. Tak teď konečně nic neschvaluju a mám pokoj.

To je skvělé.

Fakt už jsem si dlouho nepřipadala tak dobře. Snad ještě nikdy mě neměla ráda tak velká část školy. A ten pocit ve chvíli, kdy mi ten malej pitomej formulářík začal fungovat byl taky skvělej. Musím se učit. Ale učit se něco jenom tak sama od sebe, aniž by mi to někdo vysvětloval je dost hrozný. Já nechápu, jak to jiní lidi dělají.

A kvůli té jedné pitomé stránce jsem přišla pozdě do školy. Cítím se posedle. Tak úžasně posedle, že to ani není možný.

Zajímalo by mě, jestli to šílenství bude pokračovat. Jestli jo, tak asi umřu. Šťastná. Můj sen.

Kdo to nechápe, ten má asi stejně smůlu.

Je to hrozně divný, když radost z toho, jak mizerně umím dělat admina jarošáckýho přiznání přehluší radost z opilýho dědy z šaliny, který mi chválil šaty a tvrdil, že vdávat bych se měla radši v bílým.

Pruhovaná

10. dubna 2013 v 21:23 | Fitli |  Deníček?
Běžela rychle bez dechu,
běžela na konec duhy,
snad dýl než ta mi vydrží
ty moje zebří pruhy.

To, že jsem zebra nevzniklo z žádného moc hlubokého důvodu. Prostě jsem se tak najednou nazvala, protože mě to napadlo. Zecora a proužky, nic víc, nic míň. Ale stejně jsou zebry skvělý zvířata a nechápu, že mě to nenapadlo dřív.

Ale teď se mám prostě naprosto pruhovaně. Nebo možná aprílově. Prostě se moje dvě já, nálady, nebo jak jim budeme říkat, střídají nechutně rychle. Klasická loňská Fitli a Ta nová zimní, kterou podezřívám z toho, že je ve skutečnosti prastarou Ïvčou. Ale na tom nezáleží, prostě má pesimističtější pohled na svět, o všem víc přemýšlí a hrozně mě tím štve. A tyhle dvě se dokáží střídat třeba po deseti minutách. Vždycky vyjdu z domu a jsem jarně šťastná Fitli, pak mi začne být zima a je mi hrozně. A pak furt dál, sem tam, černá bílá. Rozhodně lepší než předchozí šedá šedá šedá, ale je to divný. Mozek se mi přepíná do dvou naprosto rozdílných módů a já dost často nejsem schopná pochopit, proč moje předchozí myšlenka byla zrovna taková, jaká byla. Každá myslíme podle jiné matematiky.

Irituje mě, že se svět nechová logicky. Jako celek možná docela jo, ale jednotliví lidi, jejich mozky a ten můj v čele prostě ne. Nebo jsem já jenom moc blbá na to, abych to byla schopná pochopit, jako jsem věřila na podzim. Ale proklínám stav, kdy někde stojím a nevím proč jsem tam šla, stojím tam, abych mohla něco udělat a nevím co.

Štve mě, když se mi stýská po někom, koho pokud další den uvidím, tak to zase skončí tím uviděním. Nelogické, jak nelogické.

Cítím se roztržená. Roztržená tak zhruba na tři části. Bohužel se zvládám roztrhnout jenom duševně, fyzicky je to horší. Ale dokázaly by snad moje části fungovat samostatně? Dokážou snad moje části fungovat samostatně? Těžko. Nezvládám to a je to vidět. Ale vybrat si je ještě horší. Zatím utíkám, když můžu, ještě úplně jinam, někam, kde mi nikdo za nic nezpívá do ucha. Ale omlouvám se. Za možná pomíjivou sebe, kterou teď nedokážu ovlivnit.

Píšu toho nějak moc. Nějak moc toho, co zůstávalo ve mně, ale mám chuť psát a ne jen obecně opisovat. I tak je to asi dost nepochopitelné, trochu v to i doufám. A kdyby ne tak co, říká Fitli. Všichni už tu nějaký moje divný myšlenkový výblitky viděli, a pokud ne, tyhle budou první. Musím se vrátit k tomu, co jsem začala, aby si o mě každý mohl zjistit, co bude chtít.

Pruh.

Ten jarní svět vypadá prostě krásně.

Čeho se nejvíc bojím

8. dubna 2013 v 20:32 | Fitli |  Ïvča, Fitli a zbytek vesmíru
Naposledy, když jsem na tu otázku měla odpovědět, napsala jsem, že rozhodnutí. A asi to bylo správně.

Nejde o to, že bych se bála špatných rozhodnutí. Nemyslím si, že by nějaké rozhodnutí mohlo být vyloženě špatné, každé rozhodnutí vede k něčemu dobrému a k něčemu špatnému a všechny cesty se větví tak moc, že ať půjdeme kteroukoliv, nakonec se to nějak vyrovná. A hlavně nevíme, co je na konci těch ostatních a já většinou nepřemýšlím o žádném coby kdyby v minulosti.

Většinou jde o dobré rozhodnutí vs. jiné dobré rozhodnutí. Kterou si mám dát zmrzlinu a na kterou z akcí, které se kryjí mám jet radši. Fakt si nemyslím, že by některá z těch věcí mohla být přímo špatná, vím skoro jistě, že ať se rozhodnu jakkoliv, bude to dobrý. Ale jde o to, co je lepší. Dost možná nic a obojí bude stejně dobrý. Ale to je úplně nejhorší, protože vybrat si z něčeho, co je stejně dobré, ale přesto jiné prostě nejde. Mohla bych losovat, ale to se mi prostě nelíbí, některé rozhodnutí jsou příliš zásadní a já mám pocit, že bych o nich měla přemýšlet. Zkoušela jsem už hodněkrát i hodit si mincí a uvědomit si, co si přeju před dopadem, ale to mi taky absolutně nefunguje. Mám sadu keltskejch karet se zvířátky, které by měly svými radami pomoct si ujasnit, co vlastně chci, ale z těch mi taky většinou nedojde víc, než už jsem věděla.

Potom jsou tu ještě ta nejhorší rozhodnutí, u kterých je kromě již zmíněného ještě nějaký sociální dopad a zkrátka mám rozhodnout o něčem, co se netýká jenom mě. Kam zabočíme a kde si dáme sraz, vždyť to znáte. Já bych se nejradši vždycky podřídila druhým, teď nemyslím autority, ale svoje blízké. Bohužel mám tendenci hledat si podobné lidi, kteří jsou v tom skoro nebo úplně stejní. Ale pokud to jen trochu jde, tak se mě neptejte a nějak to určete, budu vám vděčná. Druhá skupina nejhorších sociálních rozhodnutí jsou ta, kde si musím vybírat mezi lidmi. Je vás víc, kteří jste pro mě nepopsatelně důležití a je to čím dál horší, rozkrájet se mezi všechny. Jestli jsem to ještě někomu dostatečně neřekla, tak se snažím, jak jen dokážu, a ten výběr stolu na obědě mnohdy bolí ze všeho nejvíc.

Miluju, když si někde můžu dát od každého druhu jídla nebo čehokoliv trochu. Ale funguje to málokdy.

Je to normální fóbie, vím, že by mi to vadit nemuselo, stačí se prostě jakkoliv rozhodnout, ale když to přijde, tak se mi podlamují kolena, pokud je toho víc najednou, dost možná z toho bude přímo nějakej stav.

Řešení je prosté, buď si seženu nějakého profesionálního rozhodovače, vlastně kohokoliv, komu věřím a není já, nebo počkám, až dostanu akční náladu a prostě se po jedné z těch cest rozběhnu, nejspíš po té nejstrmější a nejnelogičtější, kde se na mě bude nejvíc lidí dívat jako na idiota. Ale stejně mi to zatraceně komplikuje život.


Ne, nereaguju na nic konkrétního, jenom jsem měla chuť něco napsat a tohle mě teď tak napadlo.

Už snad fakt jaro

8. dubna 2013 v 18:55 | Fitli |  Deníček?
Tak pozitivní, že to nestíhám vstřebávat.
Tolik energie, že ji nestíhám využít.
Tak teplo, že nemám kam dávat oblečení.

Docela by mě zajímalo, jestli kdybych žila někde jižněji, budu se takhle mít pořád, nebo si to moje psychika vynahradí nějak jinak.
K jaru se váže zajímavá chuť objímat cizí lidi v šalině. Nebo na ně alespoň šáhnout. Myšlenka o pogu v rozjezdu byla skvělá a já mám čím dál větší chuť to někdy vyzkoušet.
Cítím se víc pankáčem než metalistou a nevím, co to znamená a jestli je to dobře.
Možná už si toho někdo z vás stihl všimnout, možná ne, ale začalo mě zase hrozně bavit oblíkání, svoje kreace zase vymýšlím dopředu, pak tím i ráno trávím docela dlouhou dobu a na černý tričko a kalhoty to už zase na pěkně dlouho nevypadá. Opět nevím, jestli je to dobře, sestřička se na to za mě zle dívá.
To, že je někdo schopen nehorázným způsobem ignorovat moji přítomnost mě nesere, to v současném stavu ani nemůže, ale nechápu, že se tahle osoba diví, když všichni kašlou na ni. A trochu by mě zajímalo, jestli k tomu měla nějaký konkrétní důvod.
Moje jarní bunda nemá náprsní kapsičku. Promiň, myško.

Zebra, tučňák a jiné zvířectvo tvořící dobrou náladu

5. dubna 2013 v 22:58 | Fitli |  Deníček?

Myslela jsem, že moje nálady se vždycky lámou směrem dolů a pak zase pomalu stoupají. Ale ne, teď to bylo bleskový i opačně, na to jak mi bylo předtím špatně. Je zvláštní, že venku není nijak moc jaro, ale ta deprese prostě zmizela a já se cítím stejná jako dřív, nemám potřebu se v ničem rejpat, nazývat něco problémem a tak vůbec. Ale myslím, že si nedokážu říct, že budu mít někdy dobrou nebo špatnou náladu a chovat se podle toho, jak bych se chovala, kdybych ji fakt měla, s tím nic nenadělám.

Objevila jsem jakýsi sval hluboko v obličeji, který způsobuje reálný dlouhodobý úsměv. Těma vepředu dokážu dělat nejrůznější škleby, ať už je tenhle zatlý nebo ne, ale tenhle je speciální a rozhoduje o všem, co je myšleno a hlavně cítěno doopravdy.

Ten pocit po příjezdu z velikonoc, že bych chtěla na koncert, čím skákavější a šílenější, tím líp a následující den město plný plakátů Znouze. Jo, bylo to takový, jaký jsem potřebovala, bylo to úžasný, díky, díky! Šla bych hned na něco dalšího. Myslím, že jsem závislá na chození na koncerty, ale stojí mi to za to.

Mám pocit, že moje zimní já byla divná. Ne tak dávno jsem prohlásila, že moje podzimní já byla divná, přestože tu jsem teď zase začala mít ráda. Jsem divná já, to je ono.

Dějou se divný nadpřirozený věci v nulách a jedničkách a to je to jediné, co mě mate, ale zároveň to zase vytváří tu příjemnou hladinu nepravděpodobnosti, která člověku dovoluje kašlat na všechno, protože se to zařídí samo.

Baví mě chodit po škole se slovy "Ahoj, já jsem zebra."

Byl lajknut můj reálný nápis na zdi napsaný během té deprese.

Podařilo se nám dohodnout na tématu Projektu (pro neznalé rozumějte megaprojekt na ukončení nižšího gymplu.)

Cítím se o víkendu opuštěně, takle to má být.

Mám chuť sem dát nějakou písničku, ale nemůžu se rozhodnout. Kohout plaší smrt. Pusťte nebo stáhněte si to tam všechno, je to geniální. Tučňák, tučňák, tučňák, TUČŇÁÁK!

Vše je jak má být.

1. dubna 2013 v 22:13 | Fitli |  Deníček?
Fakt. Alespoň pro tuto chvíli. Nadpis, za který patří tečka, aby vyniklo, že je to prostě oznámení.

Možná, že mi i ty nejhorší stavy stojí za ten povznášející pocit po jejich skončení. Nechci to zakřiknout, ale je mi dobře.

Ve čtvrtek ráno jsem se budila příšerně brzo, abych mohla dodělat těch šíleně moc věcí, které jsem si na sebe naložila před oddílovejma velikonocema, abych se pak na místě mohla flákat a nevyčítat si to a taky proto, abych se rozhodla, jestli mám psychicky na to tam jet, hrozně jsem chtěla a věděla jsem, že mi to pomůže, ale zároveň mi bylo hodně zle a bála jsem se, že ležet před dětma pět dní v posteli se slzama v očích, jako jsem strávila začátek týdne, prostě není to pravé. Ale překonala jsem se, snad kvůli doluštění šifer z Technoplanety, snad mi došlo, že bych doma fakt neměla co dělat.

Prospělo mi to nehorázně. A mám pocit, že to, v co jsem doufala je fakt pravda, všechno je to o sluníčku v prvé a o správných lidech ve druhé řadě, na ničem jiném nezáleží. Pokud se k tomu přidá nějaká fyzická zátěž, je to ideální. Ani moje role plačící veverky nebyla tak přirozená. A sníh mi nevadí, hlavně ať je občas alespoň trochu jasno. Zapadli jsme, co má být? Mandarinkoví bohové existují, jel nám autobus.

Do dopisu princezně Celestii bych napsala něco o tom, že by se člověk neměl fixovat jen na jednu skupinu přátel, nebo mu z toho klepne.

Ale úplně nejlepší byla stejně slečna (divím se sama sobě, když používám slovo slečna, ale sedí mi nejlíp, když ji neznám,) která mi napsala smsku ve znění "smska", protože žila v domnění, že moje číslo patří nějakému jejímu známému chlapci. Odpověděla jsem jí "jiná smska" a potom požádala o vysvětlení. Nevěděla, komu večer něco smysluplného napsat a napadl ji onen chlapec, neboli já, snad vím, co tím chtěla vyjádřit. Asi vím. Stačí skutečnost, že si na vás někdo vzpomněl. A zvedla mi náladu, když jsem si myslela, že to patří mně, když jsem si domýšlela, čí číslo to může být. Když jsem se to dozvěděla, musela jsem se smát. Poděkovala jsem jí za to a popřála hodně štěstí. Zněla fakt blízce a sympaticky, nebýt toho, že se prozradila naše pohlaví, kdo ví, jak dlouho bychom si psaly s tím, že si myslíme, že je na druhé straně někdo jiný. Takový neplánovaný Apríl.

A taky dvě alba Offspringů, která jsem našla ve starém počítači s tím, že jsem si je předtím nikdy nepustila.

Naše fotka jako úvodní oficiální fb stránky Pionýra.

Chuť tančit.

Cítím se starou já, pokud má nějaké takové dělení vůbec smysl.

Mám se ptát. Jak se máte?