Březen 2013

Proč jsem se tak změnila?

27. března 2013 v 0:42 | Fitli |  Ïvča, Fitli a zbytek vesmíru
Článek je mými teoriemi a odpověďmi na otázky položené poslední dobou mnou ve článcích a ostatními na asku. A ten úvod...možná by mohl někomu vadit, ale mám pocit, že tam patří.


V téhle situaci vlastně i doufá(š), že ten konec světa nastane. Konkrétní znění ani datum zachováno nebylo. Ani to, jestli jsem vůbec něco odpověděla. Důvěrný režim, nespolehlivý google, na tom nezáleží. Vím, že jsem se k té zprávě dostala až delší chvíli o jejím odeslání a dost mě šokovala. Já jsem konci světa nevěřila, ale doufala v něj, už od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že se něco takového plánuje, asi před pěti lety. Nejdřív proto, že jsem ten svět ráda neměla, potom proto, že jsem byla naopak šťastná. A umřít jednou musím a šťastná se všemi zároveň, aby nikdo netruchlil, to by bylo praktické. Ale s konkrétními situacemi jsem to v žádném případě nespojovala.

Začala jsem o něm ale přemýšlet víc než dřív.


Ten konec bohužel nenastal, možná že konec světa, ale ne konec všech světů, kde bych se měla nacházet. A tak vzniklo to, co je ve mě teď.

Teorie první - Novosvětská
Co nastalo, bylo to jisté odcizení všech ode mě i od sebe navzájem. Po prázdninách mi to došlo, a od té doby se to snažím všechno nějak vrátit do normálu, možná i proti vůli ostatních, ale já se chtěla za každou cenu dostat zpátky do "starýho světa". Podřídila jsem tomu všechno, sebe samotnou, chtěla jsem se za každou cenu přizpůsobit všem. Nazvala se bořitelem bariér, ale je otázka, jestli to není jenom mlácení hlavou do zdi, protože bariéry jsou nerozbitné. V důsledku jsem minimálně míň rebel a víc negativně přemýšlející.

Teorie druhá - Pseudoproblém
Nestalo se nic. Jenom začala zima, která mě ovlivňuje víc, než je zdrávo, objevila se řada "problémů" které byly hrozné svým množstvím, ne vahou. Můzra v nějakém článku plácla něco o novém světě a cizích lidech, cizí lidi byli ve skutečnosti cizí úplně stejně jako před tím, ale to jsem si nepamatovala, a základ první teorie se mi zahnízdil do mozku a dál to jelo, jenom ve mně, ale jako by to bylo doopravdy. Údajné příčiny by byly ve skutečnosti spíš důsledky, až na tu zimu. Tady by byla ještě šance, že to jaro hodí zase zpátky.

Teorie 2b - Pseudopseudo
Ve skutečnosti jsem sobě i ostatním jenom v nějakém krátkodobém výkyvu myšlenek nakecala, že se se mnou něco změnilo, ve skutečnosti nejen, že si nepamatuju, že starý svět byl stejný jako nový, ale nevím ani, že stará já je stejná jako já teď.

Teorie třetí - Tmavomodrá polistopadová
Myslím tím tenhle článek a zlom v něm. Zlom světů o měsíc dřív. Zním tam jako docela jiný Tygr, zkrotlý a ohleduplný Tygr. Ovšem v žádném případě ne jako smutný Tygr, Tygr šťastný jiným způsobem. Fitli, která chtěla poslouchat front female, které se líbila modrá barva a těšila se na zimu. Taky přiznala, že její plyšák měl pravdu. Jestli jsem někde ostře změněná, tak tady. A možná se to pořád trochu táhne.

Teorie čtvrtá - Krize střední puberty
Klasická věc jménem krize středního věku, až na to, že já si neuvědomuju, že už nejsem mladá, ale že už nejsem dítě, které si může dělat co chce, vždycky se o něj někdo postará a když se chová jako pitomec, tak je to roztomilý. Taky se říká, že zodpovědnost dělá z lidí blbce.

Teorie pátá - Postupný přechod
Pomalu se všichni měníme asi neustále. Ale mě se jedna z mých minulých já zalíbila natolik, že jsem chtěla zůstat taková, dokud to jde. Myslím, že to není poprvé, co se mi něco takového stalo, ale už si to moc nepamatuju, ale zkrátka jsem zůstávala stále stejnou oblíbenou sebou, až se z toho začala stávat póza, ale pak už to prostě přestalo fungovat a ta skořápka se zlomila. A nebo jsem se ani tolik nesnažila, jenom už jsem se teď dostala tak daleko od té Fitli, kterou mají všichni zafixovanou nevíc, že to začalo být vidět.

Teorie šestá - Opavdu známá
Jde o to, že mě všichni neznáte až tak dlouhou dobu mimo blog. A reálná já se asi od internetové liší. Na internetu jsem ještě nestihla nikdy naplno projevit svoji zimní depresi, protože loňská zima byla o poznání kratší. Lidem, kteří mě sledují už dýl i živě se tak moc jiná nezdám, nebo si možná zvykli na moje neustálé změny. A já to neumím posoudit, protože mám ve svých já guláš.

Teorie sedmá - Jít dál
"Nejsem více než krysař, který má odvádět nezvané hosty. Krysař, který jako Ahasver jde z města do města, z jihu na sever, ze západu na východ. A jako Ahasver nemám stání. Pobyl jsem zde příliš dlouho, cizinko."
Část mě prostě to stání nemá. Byla už jsem "starou Fitli" dlouho, byla jsem už moc známá a vybarvená a krysařovskou část ve mě to přestalo bavit, tak mě nenápadně šťouchá jinam, ale zatím neví kam. Záleží, kde najde krysy.

Ale fuj

26. března 2013 v 8:12 | Fitli |  Deníček?
Pěkně dlouho jsem už nezažila opravdovou depku. Snad celou zimu. Byly tu dlouhé špatné nálady, citový otřes... Ale bezdůvodnej stav totální neschopnosti žít tu už dlouho nebyl, alespoň ne tak silný. Počasí a nevyspalost. Problém je v tom, že s počasím nic neudělám a spát a jíst dokážu právě jenom, když jsem šťastná. Klepat se pod peřinou neschopná čehokoliv možná, ale to má ke spánku hodně daleko.

Je to hrozná řetězová reakce. A je hrozný vysvětlovat lidem, že nemám depresi kvůli těm drobnostem, co mě serou, ale serou mě ty věci, protože mám depresi. A nedá se s tím nic dělat.

V noci na včerejšek mi bylo potvrzeno cizím pozorovatelem čeho jsem se bála. Změnila jsem se, svázala jsem se, nejsem si jistá, kým jsem doopravdy a co je póza. A ráno už zase sněžilo a na mě dolehlo...všechno, co vlastně není nic.

A pak mi v hodině češtiny tekly slzy jenom kvůli tomu, že mi jeden z nejbližších lidí z legrace řekl, že nemám mozek a naopak někdo, koho vážně nemám ráda a za normálních okolností naprosto ignoruju, že bych se měla jít léčit. Brečet ve škole. To už je fakt v háji.

Doma jsem to už nějak doklepala, zvládla jsem v noci naspat šest hodin, nakonec mi už jenom kručí v břiše.

Ale na jeden ze spouštěčů se vás chci zeptat. Komentáře. Nejdřív jich bylo míň, teď už skoro žádné. Proč? Čtete mě, nebo ne? Ať napíšu cokoliv, pozitivně, negativně, plácavě, vážně, nebo to třeba zkusím nějak úplně jinak, prostě nic. Ani u článků, které vznikly především za účelem toho, že jsem si chtěla přečíst váš názor. Tak nechápu, kde dělám chybu.

O ztrátě anonymity-část druhá

25. března 2013 v 0:43 | Fitli |  O blogu
To jsem si zase vybrala chvíli na psaní, měla bych toho tolik udělat, ale já mám potřebu napsat pokračování.

Jsem neanonymní trošku víc, než jsem plánovala, a to ve všech směrech. Už v začátcích, kdy mě četli jiní lidé než teď a nevěděla jsem, jakým směrem se blog bude ubírat, jsem poodhalila víc, než bylo zdrávo, o každém dalším kroku jsem chvíli přemýšlela, ale exhibicionismus vždycky vyhrál. Moje fotka? Proč ne, Joe ji tam taky má, spousta "velkých" blogerů taky, no a co, alespoň mě někdo pozná na ulici, až budu slavná. Město, kde bydlím? Je tak velký, že mě tam stejně nenajdete, máte ho mít. Škola? Pfff. Věk a narozeniny? Ale kde jinde se nad tím má člověk vyvztekat?

Potom už jsem si nějak přestala dávat pozor, je otázkou, jestli jsem ještě někdy napsala něco zásadního. Každopádně pokud si budete chtít o mě cokoliv zjistit, dost možná to tady i nejdete. Pokud k tomu připojíte ostatní sociální sítě, na kterých mě můžete dost jednoduše najít, je toho ještě víc. Otázkou je, nakolik mi něčím z toho můžete doopravdy ublížit.

A potom je tu odhalenost psychická, to, že si každý může okamžitě přečíst, jakou mám náladu, že si tady veřejně samorozebírám a samoléčím všechny svoje podivnosti. Říkám tu asi i věci, které si normálně lidi neříkají ani v reálu, ale patří ke mě a já je tu chci mít.

Objevuje se dost lidí, které moje psaní děsilo a děsí. Vím o několika, kteří to číst nevydrželi, protože si prostě připadali moc šmírácky. Jo, já sama jsem někdy překvapená, co o mě někteří lidi ví a po nechápavém pohledu dodají, že jsem to psala na blogu. A asi nejvíc mě fascinuje množství teď už naprosto reálně známých lidí, se kterými jsem se začala bavit skoro jen díky blogu. Nejzvláštnější je přechod od té fáze, kdy mě znají dokonale zevnitř, ale prakticky k sobě jinak nepatříme, do nějakého normálního kamarádství. Pokud bloguje i druhá osoba a jsme na tom stejně, je to prostě jen proces seznamování z opačného konce. Ale pokud ne, tak je to...prostě šílený.

Ale nebýt blogu (a asku jako druhého stejně děsivě odhaleného a veřejného místa) a těchhle lidí, jsem někde jinde. Kdybych k sobě nepřikládala svůj návod k použití, tak mě nechápe už možná vůbec nikdo. A dost možná v něm právě tyhle nebezpečný věci být musí. Takže díky za ně.

Možná mě někdo kvůli tomu zesměšní, vykrade, znásilní a zavraždí. Ale pokud mu to stojí za přečtení těch stopadesáti článků o ničem, tak to znamená, že pro něj musím být snesitelná, dostatečně zajímavá a třeba mě za tu dobu i stihne trochu pochopit. A s kýmkoliv takovým se seznámím jedině ráda.

Ovce.sk. Bača by mě asi neměl rád.


Hezky lehce sandálově

22. března 2013 v 0:42 | Fitli |  Deníček?
Nic jsem nemusela.
Spoustu věcí jsem dělat měla, ale mít neznamená muset a co můžu odložit na zítra, v žádném případě neudělám dneska. Protože kdybych dneska večer náhodou umřela, tak strávím poslední den života děláním něčeho nepříjemného, přestože jsem se klidně mohla flákat.
Programovala jsem.
Jen tak.
Program na střílení fialových panáčků.
A taky jsem úplně sama zprovoznila knihovnu, ve které byla chyba.
Byla jsem vyklepaná.
A pak mi bylo lehce.
Všechno dobré se smí stát dvakrát.
Jaro je zemětřesení.
A já děkuju.
V sandálích je ve sněhu zima.
Ale čtvery ponožky jsem stejně táhla zbytečně.
A teď nemůžu spát.
Protože jaro dobíjí samo od sebe.
Svět a článek má smysl.
Pro mě.

Zatím bez názvu

19. března 2013 v 8:24 | Fitli |  Veršovaně
Zřejmé už končí, neslyšíš?
Zatím tu někde hryže myš
Díry do světa a zas zpátky
Smysl se schoval mezi řádky
Myšlenku nechám na lepší časy
Jednou ji pochopím, snad, možná, asi

Úhel pohledu

16. března 2013 v 23:28 | Fitli |  Krátce
Osoby, zvířata, věci, vlastnosti a děje mají nekonečně mnoho vrstev. Líp, než nekonečno vrstev si lze ale představit nekonečné množství úhlů pohledu. A tak, vážení, vzniká schizofrenie. "Jak to vidí Tarja" se jenom pamatuje trochu líp, než "pod mým úhlem pohledu 13,5°. Ale to konec konců taky nezní špatně.

A ještě něco

14. března 2013 v 2:43 | Fitli |  Deníček?
Nemohla jsem jít spát, protože jsem si musela číst starý články. Popravdě už jsem zapomněla, co a jak jsem dřív psala. Není to špatný. Názorový články, fotky a tak dále jsem vynechávala, ale ten deníček je většinou dost vtipný. A komentáře taky. Občas něčemu nerozumím, třeba nevím, kdo byl 56 56, může mi to drahá 37 osvětlit?

Ale celkově jsem se potěšila (a vy komentující taky) jako už dlouho ne. Psala jsem pitoměji a plácavěji, než si vzpomínám, ale líbí se mi to. Když bylo léto, mohla jsem běžně chodit spát ve tři a normálně s tím fungovat. Radovat se z maličkostí nahlas. Myslet si správné věci a říkat je nahlas.

Víte, co pomáhá proti špatné náladě? Přečíst si článek psaný v absolutní depresi a následně ten, který jsem napsala pár dní poté, kdy se zase všechno spravilo. A taky údajně to, když vás Holy sere blbýma kecama natolik, že už nestíháte být nasraní na nic jinýho. Na tom něco asi bude.

Otázka ale zní: Změnila jsem se od té doby? Od založení blogu určitě. Ale od loňskýho jara? A od září? A jaký vliv na to má roční doba?

Kamarádství s datem spotřeby?

13. března 2013 v 23:28 | Fitli |  Deníček?
Je mi čím dál hůř, to je vtipné. Když stojím, motá se mi hlava, a když polosedím, tak jsem zase až moc aktivní. Dělám samé velmi užitečné věci. Třeba jsem si na ksichtknize odlajkovala skoro všechny zbytečné stránky. Mám tam teď už jenom skoro jenom hudbu (s patnácti stránkami "Marco Hietala" v čele) a cítím se naprosto úžasně. A taky jsem si sehnala k notebooku externí klávesnici, což je neskutečně pohodlné. Oujé. Teď můžu dělat ještě užitečnější věci, třeba psát. Přepsala jsem si školní zápisky ze svého zápisníčku jménem Černá kniha do elektronické podoby, abych si to mohla vytisknout a nehrozilo setkání náhodných spolužáků, kteří by se mi chtěli učit přes rameno, s obsahem sepsaným během posledních dnů na zídce od kašny.

Počítače jsou budoucnost lidstva. Stačí jenom hýbat rukama a jsem šťastná a užitečná. Ještě bych mohla začít programovat, ale nevím co a jak. Sakra. Chce to informatiku. Skutečnost, že se mi po škole nestýská jenom kvůli lidem, ale i kvůli asi třem předmětům je zdrcující. A představa, že na jeden určitě a na zbylé dva z těch předmětů dost možná budu mít příští rok jiné učitele je taky zdrcující. Asi se zase přestávám těšit.

Měla bych si tohle závěrečné pololetí užívat a neválet se doma. Perkele. Stýská se mi bez ohledu na to, jestli bych s lidmi, po kterých se mi stýská promluvila za celé dny půl slova, nebo se s nimi pohádala kvůli nějaké blbosti, nebo já nevím. Hlavně už být použitelná příští týden.

Jaro, které za okny tenhle týden sice pravděpodobně moc není, ale já si ho stejně můžu namlouvat, protože tam venku stejně nejsem, mi přináší spousty myšlenek. Ne nových, ale zapomenutých. Jednou z nich je zoufalá touha po začlenění do fungujícího kolektivu. Jediný, kde se cítím být vážně začleněna je ten školní pošucký, který se ovšem nedá ani zdaleka nazvat fungujícím, ani uvnitř, ani navenek vůči kolektivu jemu nadřazenému. Rozčilovalo mě to už dlouho, ale teď je to tak nějak horší než kdy předtím. Loňský jaro, ne až tak léto, ale prostě poslední měsíce loňskýho školního roku byly skvělý. Začátek podzimu taky. Chci věřit jaru, ale nejsem si jistá, jestli to opravdu může zpravit jenom slunce. Kde jsou ty chyby? Co můžu dělat já? Friedship is magic...

Hodně času jsem teď strávila i čtením článků z AK, skoro mi taky bylo líto, že tam nejsem. A na sobotní sraz se taky nedostanu, a kdyby, co bych tam dělala? Tady to stejně už nikoho z venku zajímat nemůže. Ale musím někam patřit.

Nebaví mě mít jenom dobrý vztahy s tím, tím a tím, ale chci, aby i oni měli navzájem. A nejlíp abychom se měli rádi všichni dohromady jako celek. Ale to už bych asi chtěla moc.

Je otázka, jestli to někdy může být zase dobrý tím starým způsobem. Nebo má prostě kamarádství datum spotřeby.

Jaro, koncerty a tak kolem

12. března 2013 v 0:10 | Fitli |  Deníček?
Po třech dnech nicnedělání by možná stálo za to něco napsat. Mám teplotu, ale cítím se fajn, klidně (a vlastně dost ráda) bych šla do školy, ale asi by vyučující nebyl přes moje záchvaty kašle slyšet, tak se vesele flákám. Dorazit se na koncertě není vůbec špatný způsob doražení. Uklidila jsem si v počítači. Zítra zkusím totéž udělat se stolem. A taky si třeba vzpomenu, kam jsem dala tablet a pohnu s některou z grafických věcí, které se po mě chtějí. Jaký je nejlepší open-source vektorový grafický editor?

Během několika slunečných dní jsem strávila dost dlouhou dobu skicováním lidí v parcích a procházkami, kdy jsem prostě nabrala směr a ve chvíli, kdy jsem poraženě konstatovala, že je přecejenom furt dost velká kosa jsem nasedla do nejbližší šaliny/autobusu a nějak dojela domů. Všechna ta msta mi připomněla moje bývalá jarní já. I roky, kdy jsem celkově moc šťastná nebyla, měly skvělá jara. Viděla jsem Fitli čerstvou metalisku a o rok starší Fitli jedoucí ze školy na kolečkáčích. A na loňskou jarní Fitli, která je zatím příliš čerstvá na to, abych k ní měla přiřazenou jen jednu hlavní vzpomínku. Ale ta byla taky šťastná.

Věřím v jaro, plánuju jaro, snad mě nezklame kvůli tomu, že od něj moc očekávám. Rozhodla jsem se, že si přešiju přesku na zapínání pláště a zase si ho někdy vezmu na sebe. Budu zase starou sebou, žádná zima a nový světy. Nesmím se jí bát, já ne. Táhne mě příroda, těším se, až konečně letos zase sundám boty na delší vzdálenost než kolečko ve sněhu kolem chaty. Hradby roztají. Už teď z nich teče.

Čtu staré články, cizí i moje. Nezvládám je celé, občas nějaký odstavec podvědomě jenom přelétnu očima, přestože mě zajímá, co v něm je. I tak v nich ale nacházím věci, které už si nepamatuju nebo které jsem dřív neviděla a nechápala. Z minula do budoucna.

A moje velkokoncertní metalová premiéra taky úspěšně odbyta. Bylo to fajn, sice mi asi stačí naše Znouze a Poletíme? s míň lidma celkově, víc lidma co znám, textama, který umím zpaměti a divočejším kotlem, ale každej létáníhodnej rozptylovací objekt, do kterého mám právo vrazit a osmdesát kilometrů zírání si do očí stojí za všechno. Skoro lituju, že nevyznávám Joakima (nestojí za to, vlasy nemá a zpívá dosti průměrně), s jeho chováním na pódiu bych se nejspíš uslintala. Stačilo mi těch jenom pár metrů mezi mnou a Chrigelem a Pädem. Ach ach. Dobře, už toho nechám, tohle všechny buď nezajímá, nebo jenom naštve. A je to mimo myšlenku článku. Mějte jaro.