Únor 2013

Zastávkové

26. února 2013 v 22:38 | Fitli |  Počítačově



7. Čtyři věci, co mě dokážou znechutit

25. února 2013 v 22:47 | Fitli |  O mně
Psaní hate blogů musí být super, takhle jsem si už dlouho psaní neužila. Prsk prsk, všechno tak nenávidím, až z toho mám dobrou náladu. Nakonec jsem to znechucení myslím docela zvládla, je pravda, že kdyby to měly být prostě čtyři věci, které nemám ráda, tak si asi nevyberu. Ale tohle mě všechno znechutí, byť každé jiným způsobem
  1. JPEG. Konkrétně blbě použitej JPEG nebo jiný blbě použitý formáty obrázků. Přesně to vystihuje slovo znechutit. Vypadá to blbě, vypadá to nechutně. JPEG není špatnej formát...na fotky nebo složitější barevnější grafiku, nikoliv na dvojbarevný logo. A každej editor inteligentnější než malování taky umí ukládat s různou kvalitou. Stejně tak neukládejte fotky do GIFu, pokud se nemají hýbat, ale to snad napadne každýho. Mohla bych tu ještě povídat o nevhodnejch barevnejch kombinacích a jiných podobných příšernostech, ale na obrázky jsem expert. Nezbývá než přiložit moji obru maestru. Jestli se vám z toho nechce zvracet, tak jste sakra divní (a v souvislosti s tím ještě jedna věc, obrázky na net se zmenšujou už v počítači na požadovanou velikost, z toho pro změnu místo žaludků rupají nervy.)
  2. Zima. Ta na zvracení není, ale znechutit dokáže. Prostě ji nemám ráda, ani jako teplotu, ani jako roční období. Nedostatek energie, studenej, mokrej a přitom neodtékající sníh a led, cizejší lidi, příliš mnoho času ztracenýho převlíkáním, příliš mnoho omrzlejch prstů a málo sluníčka a letních aktivit. Myslím, že už jsem se tu o ní zmiňovala dostatečněkrát. Skonči už konečně, ty svině.
  3. Pomluvy a předsudky. Když jsou směřovány na mě, většinou se spíš směju a zdá se mi to ubohý, dokud mám svých pár věrných, cítím se celkem neporazitelná. Ale pokud mám já sama poslouchat něco takovýho o druhých, obzvlášť pokud to není nijak moc konkrétně podložené, většinou mě to prostě znechutí. Snad proto, že se bojím, že to tihle lidi dělají za mými zády i o mně, přestože teď se tváří kamarádsky, snad proto, že zrovna v názorech na lidi mám pořád ještě z neznámých důvodů docela problém říct nahlas, co si myslím, pokud s někým nesouhlasím, a jsem nucena to všechno odkývávat.
  4. Mé pubertální a zamilované já. S tím, že mám čas od času nějakej nevysvětlitelnej depresivní nebo vykolejenej stav jsem se smířila. S tím, že celá já jsem prapodivnej pošuk taky. Ale tyhle dvě jsou prostě neskutečný, to ony mají na svědomí všechno, co udělám a později toho lituju. Pubertální jsem údajně od dvou let a zamilovaná jen s malými přestávkami pomalu taky, obvykle víc než je zdrávo a nejlíp do několika lidí najednou. Mají ve mně nejvíc energie, ale neví, jak ji správně využívat, neví, co je pro ně a celou mě dobré. Vládnou hormonům a nedají se vědomě pořádně ovládnout. Omlouvám se za ně, pokud vám někdy něco provedly nebo provedou.

Roztočená

19. února 2013 v 7:46 | Fitli |  Veršovaně
Utíkám
Dopředu těžko říct kam
Dokola v úhelníku
Ven zadním oknem
Padá den za dnem
Přistávaj na chodníku
Už mi zas city tlačí oči
Zatím se ještě všechno točí

Cíle

18. února 2013 v 20:40 | Fitli |  Deníček?
Jak už jsem psala, vypadá to na jaro, pro mě začíná doopravdy rok, ta část z něj, co za něco stojí. A já ho chci někam směřovat. Předsevzetí? Tak něco.

Svět je fajn. A já už ho nechci jenom nadšeně žrát, ale i do něj něco vkládat.

To je šílenej úvod na to, jaký to jsou přízemní hlouposti. Ve skutečnosti jenom pár věcí, co mě napadly v dnešním záchvatu seznamochtivosti. Tady je máte (mám), pomíchaný, důležitý se zbytečnejma, malý s velkýma, zřejmý s podivnejma. Je jich dvanáct, to je takové pěkné fér dělitelné číslo.


  • Zlepším se v běhochůzi z přejeté šaliny, je to asi jeden a čtvrt kilometru do docela slušnýho kopce. V běhání do školy už jsem se natrénovala, ale tohle furt absolutně nedávám.
  • Naučím se nějak pracovat se svojí energií. Střídající se touha jenom po čaji, cukru a spánku s chvílemi, kdy potřebuju běžet nebo ničit, abych ze sebe vypudila tu kouli všehocitu mě rozčilují. Vždyť by to šlo i rovnoměrněji.
  • Napíšu krutopřísný stránky. Svoje a promakaný. Nebudu líná a vytvořím něco velkolepýho.
  • Budu psát na blog nejenom svoje deníčkový výblitky, ale i věci, které by mohl zajímat třeba i někoho, kdo mě nezná osobně. (Bude to tak správně??)
  • Budu si psát pravidelněji do souromýho deníčku, ať se můžu líp zpětně stopovat (teď mě má minulá já svojí leností docela naštvala)
  • Pokusím se pohnout s Ovečkama a ostatníma věcma, který si na nižším plánuju a musím užít.
  • Taktéž vymyslím, co velkolepýho podniknu v létě.
  • Najdu si užitečnější časožroutskou a uklidňující zábavu než tetris a jemu podobné hry a přestanu na nich být závislá.
  • Nebudu kašlat na oddíl a výtvarku, ve škole budu kašlat jenom na úkoly a předměty, který se mi zdají jako úplná blbost.
  • Vylepším si pokoj, nápady se nesmí nechat ležet, když je mám.
  • Začnu zase víc žít hudbou, co nemám mp4ku poslouchám málo, nehledám nic moc novýho a to je chyba.
  • Udělám si jasno v tom co chci a ve svých vztazích (uhm :D)

Kterak se navracím z hor

17. února 2013 v 0:43 | Fitli |  Deníček?
To, že se člověk na horách tak neskutečně těší na internet, by se dalo nazvat smutným. To, že mu RSS čtečka po návratu předloží jenom třicet nových příspěvků, z nichž třetina jsou komentáře a pouze desetina články v kategorii "mí drazí" taky. Ale to bych se teď nesměla tak usmívat. Vzpomněla jsem si, že v létě je v kašnách voda a na jihu mají všude okenice. To jsou taková veselá zjištění.

Došlo mi, co mi na sportech vadí kromě nutnosti se hýbat. Jo, třeba na míčových hrách mi vadí fakt skoro úplně všechno, ale sporty provozované individuálně a nejlíp takové, které se dají využít i za účelem přepravy, jsem měla většinou docela ráda. Ale vadí mi jejich monotónost. Pokud jdu, běžím, jedu na kole, na běžkách, nebo v nejhorším případě střídám lanovku se sjezdem, je to pořád dokola jenom ten samý pohyb. Pohyb, o kterém se nemusí moc přemýšlet, a proto stíhám přemýšlet o všem ostatním a postupně z toho bláznit. Já přemýšlím ráda. Dvakrát denně půl hodiny v šalině. Čas od času i dýl jen tak. Ale co je moc, to je moc. Obzvlášť v některých chvílích a situacích. Dopadá to tak, že jsem ochotná poslouchat celý dny jenom neustálé kecy jediné osoby, která má podobné tempo jako já, sice mě to absolutně nezajímá, ale nesrovnatelně lepší než mluvit sama se sebou.

Radit lidem, že veškeré jejich sociální problémy se vyřeší založením blogu a tím, že budou sami sebou, je asi blbost. Ale co radit jinak?

Mám mnohem víc článků, které chci napsat, než napsat dokážu. Nakonec zase nenapíšu nic, já to vím. A u dalších věcí, které bych chtěla udělat to samé. Nevíte někdo co s tím?

Pomalu mi přestává vadit fakt, že jsem o dost starší než naprostá většina dětí kamarádů mých rodičů. Protože mám pocit, že si docela rozumím se všema věkovejma kategoriema kromě té mojí. Tam se najdou výjimky, ale tak moc jich zas není. Baví mě běhat bosky ve sněhu okolo chaty a venčit přitom plyšáky a bojovat za to, že je nahota přirozená. Abych tohle mohla provozovat s náhodně vylosovaným stejně starým potomkem známých známých svých rodičů, musela bych mít fakt sakra štěstí. Sestřiččini spolužáci byli vždycky nejlepší.

I když ti její současní jsou vlastně dost strašní. Zlatá jaroška. Sestřička se mi teď vrátila z lyžáku dost divná, ne že by z ní byl sekyrkář, to ani nejde, ale naučila se být ke všemu kritická, vydávat hrozně otravný zvuky a dělá puberťácky otrávenej pohled vždycky, když si jí já začnu puberťácky vylívat srdce. Ach jo, já se na ni tak těšila. A taky nesnáší menu vpravo.

Letošní školní rok je zatraceně divnej v tom, že se furt těším do školy. Všechny prázdniny přichází v nejhorším možným termínu. A začínám se trochu těšit na vyšší gympl. To je docela děsivý. Mám se teď skvěle, ale úplně jiní (byť asi horší) učitelé a část spolužáků zní taky lákavě. Ne, že bych čekala, že když začnu najednou s částečně čistým štítem, tak to dopadne nějak jinak než teď, ale jistota je nuda. Čtyři rok ve škole budou něco jako sedm let v zaměstnání.

Miluju čísla. Zeměpisný souřadnice a html kódy barev. Fascinuje mě, že můžu něco tak přesně vyjádřit, aniž bych to musela rozepisovat. Asi budu muset zavést číselný vyjádření i pro všechno ostatní. Na seznamu věcí, které se mají vynaleznout, přibylo číslo popisující pyžamo.

A teď by to chtělo nějakej uzavírací odstaveček, ale ten nemám, tak to budete muset přežít bez něj. Chá-chá.

Úderní

16. února 2013 v 18:12 | Fitli |  Veršovaně
Nevytvářej tu nový světy
Vůči těm starým to není fér
Hledání charakteru geometrické čistoty
Dokud máš, ber
Šeptám do ucha bílé myši
Copak to jde, být ještě tišší?

Ať tak a nebo tak, všechno je naopak.

8. února 2013 v 20:53 | Fitli |  Deníček?
Dobře, naopak je akorát můj blog. Aby se mi líp zobrazoval na čtečce, to je prosté.
A taky je v něm moudro, moudro ze všech mouder nejmoudřejší. Kdo mně zná tak ví, že angličtina znamená citaci písničky. Tahle je od skupiny Wisdom, která sice podle mě není nikterak úžasná a nebýt toho, že se doufám dostanu na její koncert bych se o ni vůbec nezajímala. Ale to moudro je skvělé. Já mu věřím. Můzro a Tee, vy jste mi nevěřily, ale našla se snad ve fantazii některé z vás Ztracená takovým způsobem? Tohle byl třeba pěkný důkaz. A je jich vždycky spousta a ve výsledku je život mnohem zajímavější, než by si ho dokázal vysnít kdokoliv z nás. Pan třídní by na rozdíl od svojí dcery nechtěl žít v Narnii. Jedna z jeho myšlenek, která se mi líbila a to nejen proto, že jsme se o tom s 37 bavily pár minut před tím, než to řekl.
A je napsaný fantastickým písmem, aby to bylo paradoxní. Muhehe.
Mám pocit, že jsem jediná ze třídy, kdo má fakt upřímně ráda funkce. Ale ony jsou prostě krásný. Pocit, že si každou ošklivou rovnici a leccos dalšího můžu nakreslit, mě naplňuje. Matika je sice možná celkem neužitečná, ale prostě nádherná.
Cítím se jako Sepp Jörgen. Mám pocit, že všechny geniální odpovědi na dnešek přijdou v nejlepším případě až zítra. Já jím věřím. Vykrystalizují. Jednou všechno vykrystalizuje.
Naučím se jednat, komunikovat a rozhodovat se a budu šťastnější než kdy dřív.
Před týdnem jsem během čtyř dní na horách zapomněla, že existuje internet a málem i Brno, ale teď vím, že se mi bude zase stýskat.
Jsem ráda, že jsem už se svými plyšáky natolik slavná, že je každý pozná a přiřadí ke mně. Mám ráda profesorky hudební výchovy. Mám ráda lidi, kteří na mě dokážou počkat, když já počkat nedokážu. Mám ráda zvědavý pohledy a zbytečný pozdravy. Mám ráda alespoň pokusy o narušování novosvětských bariér.
Hlavně neberte poslední článek tak vážně jako moji rodičové, ty emoce, které ten stav spustily, byly vesměs pozitivní, mně už se to tak prostě stává. Budu k sobě muset sepsat návod. Docela jsem přemýšlela, jestli ho zveřejnit, je to jeden z těch až moc vnitřních, ze kterého si spousta lidí může domýšlet, co se jim zlíbí, ať už to je nebo není pravda a spousta ho nepochopí. Mít blog, kde mě nikdo nezná a čím víc budu vypadat jako psychopat, tím líp, tam to bude skvělá perla, ale tady ani ne. Ale chtěla jsem ho napsat a psát do šuplíku je nuda.
Všechno je super. Mám chuť dělat na ulici kotrmelce.
A navíc to vypadá na jaro.

Citovej stav

7. února 2013 v 23:32 | Fitli |  Odpadky, Nicy a jiné zhovadilosti
Před pár vteřinami jsem se znovu ocitla v tom stavu, v němž jsem se před půl rokem snažila Holy vysvětlit, co to znamená citově a psychicky labilní. V tom stavu, kdy se klepu asi dvakrát tolik, jako když je mi zima a 37 se kvůli tomu na mě vyděšeně dívá. V tom stavu, kdy mlátím hlavou do zdi/válím se v klubíčku na zemi/běhám z jednoho konce bytu na druhej a ta délka mi ani trochu nestačí. Taky v tom stavu, kdy se obvykle snažím sestřičce objasnit jeho původ, zatímco ona chce spát. Teď tu sestřička nebyla a tak jsem mluvila sama se sebou. Anglicky. Normálně nahlas a nemohla jsem přestat. A pak jsem se dostala k tomu, že nedostanu infarkt, což umím říct finsky v minulém čase a třetí osobě mužského rodu, tak jsem to řekla.
Tak nehorázně mě to štve! Veškeré moje citové já mě vytáčí už pěknou dobu, protože mu nerozumím ani ň, už o tom chci pár dní napsat, ale tyhle stavy už jsou prostě moc. Chci se umět ovládat
Černovice čekají. Ještě že tak.

6. Pět lidí, kteří pro tebe hodně znamenají (bez jakéhokoli pořadí)

7. února 2013 v 21:05 | Fitli |  O mně
Jedna věc pro začátek: vynechávám z toho rodiče. Nikoliv proto, že bych si nemyslela, že tam patří, ale proto, že svoje dva rodiče má každý a každý by je do toho seznamu musel napsat, čímž by zabral jeho celou polovinu. Zkrátka, omlouvám se rodičům, prarodičům a tak dále, nejste tam, protože to, že pro mě hodně znamenáte je samozřejmost, která se nemusí nikam psát, abych na ni nezapomněla.
  1. Sestřička. V tomhle seznamu jistojistě od chvíle, kdy se narodila. Mnohdy taky byla jeho jediným jistým členem a myslím, že pořád je jediná, kdo o mě fakt ví vždycky všechno. Je to vlastně jeden z nejzvláštnějších lidí, které znám, ale myslím, že ji chápu. A hrozně obdivuju, moje mladší sestra i v mnohém byla a je vzorem. Asi neznám žádné sourozence, kteří by k sobě měli blíž než my dvě. Bez ní bych žít nemohla.
  2. Můzra. Tohle se nedá moc popsat, přirovnat ke vztahu někoho jiného, nebo tak, a že už jsem se o to pokoušela tolikrát. Možná bych mohla citovat, co jsem jí napsala v listopadu na otázku, co si o ní myslím: "Že je jedním z nějakého asi docela vysokého počtu lidí, kteří jsou jako já, ale zrovna ji jsem mohla poznat. Že je trošku děsivá. Že mám pocit, že pro mě ještě bude důležitá, kdyby byl můj život knížka, tak z nás dvou bude důležitá zápletka. A že ji mám ráda." Ale mám pocit, že od té doby seto od té doby ještě posunulo. Prostě moje psychické dvojče. A je jedno, jestli jsme fakt úplně stejný, nebo jsem to jenom způsobila tím, že jsem to začala tvrdit, teď už to tak je, přestože nám to někdo nechce věřit, protože se nás bojí.
  3. 37. Ta holka, co mi na přijímačkách do páté třídy opravila židli. V něčem úplně stejná a v něčem naprosto opačná. Ta, která má přehledný dopsaný sešity a chodí se mnou na koncerty. Prostě dokonalá kamarádka.
  4. Holy. Někdy to skřípe, někdy to skřípe fakt dost. Jsme každá úplně jiná, ale mám ji ráda jako málokoho. Možná ani neví, jak moc jsem jí vděčná za to, že se se mnou, jako nejdivnější holkou ze třídy nakonec začala bavit, že byl strach z první lavice větší než ten ze mě. Dala mi alespoň malou možnost se někam zařadit a projevit. Nikdy by mě nenapadlo, že mě tak můžou bavit hádky, ale s ní jo. Vždycky, když to začíná být vážnější, tak z toho ale bývám strašně smutná. Asi se bez ní fakt neobejdu, přestože mi občas leze fakt na nervy (jako ostatně skoro každej.) Ale když je všechno v pohodě, tak si jí hrozně ráda vylívám srdce, přestože by mě za to většinou asi nejradši uškrtila a spoustu věcí ohledně mě pravděpodobně nechápe stejně, jako já někdy nechápu ji. Ale možná právě proto.
  5. Páté místo, nad kterým visí otazníky? Asi to fakt dopadne jako u Můzry. U těch čtyř jsem si stoprocentně jistá, tady moc ne. Měl by tu být nějaký kluk. Nikoliv až tak v zájmu korektnosti, spíš proto, že vím jistě, že v současné době žádná holka nesahá v tom, kolik pro mě znamená těm předchozím ani po kotníky, alespoň v dobrém sova smyslu ne a já chci být pozitivní. Balast, Adam jako jediný sympatický a tolerantní "sekyrkář", kterého znám, Ondra a po letošních horách Gomi. Už s tím, že nevím, koho sem napíšu a doufám, že se to nějak ukáže, zdržuju dost dlouho, tak to máte mít takhle. Nelíbí se mi, že jsem to nezvládla zkompletovat, ale co už, musím se hnout. Dosaďte si tam klidně sami sebe a mějte se fanfárově.

O ztrátě anonymity-část osobní

4. února 2013 v 21:27 | Fitli |  O blogu
Když jsem si to tu zakládala, nebyla jsem si vůbec jistá, co sem budu psát a kdo to bude číst, prostě jsem měla jen náladu vytvořit si blog. Během pár dní jsem došla k tomu, že se s ním tajit nebudu, ať už proto, že jinak by to tu vůbec nikdo nečetl, nebo proto, že už ani za nic nechci být dál ta tichá a ušlápnutá. A po nějaké době to sklouzlo k tomu, že už tu není k vidění nic jiného než zachycování střídání mých nálad.

Řekla jsem si tenkrát, že tenhle blog bude tajný nástroj ke splnění mých cílů a pozvednutí sebevědomí, což se povedlo, možná i víc než bych někdy chtěla. Chtěla jsem začít tím, že tady budu taková, jaká bych si přála být a jaká doufám někde uvnitř fakt jsem. A hlavně taková budu na jediném místě přede všemi co mě znají i neznají odkudkoliv. Protože tenkrát jsem byla v každém kolektivu úplně někdo jiný, došla jsem k tomu při psaní (nakonec si ve výsledku tak odporujícího a mizerně napsaného, že jsem ho nikdy nezveřejnila) článku na TT "Pod maskou" a dost mě to zděsilo. Teď zpětně mám o pocit, že je to jedna z vlastností, které mi u lidí nejvíc vadí. Nesnáším, když se musím koukat, jak se někdo neustále přizpůsobuje tak, aby ho všichni milovali, když přece nemůže být vším zároveň. Já, přestože mám spoustu přezdívek, vnitřních osobností, které se spolu hádají, a občas si připadám jako někdo z mých známých, jsem všude fakt já. Z toho pak plyne, že si o mně většina lidí myslí, že jsem divná a spousta mě možná i nenávidí, ale u těch, kteří mě mají rádi, si můžu být jistá, že mají rádi doopravdy mě. A taky si doopravdy rozumíme.

Potřebovala jsem tedy, aby se sem dostaly více méně všechny sociální skupiny, které znám. Nejsem taková, že bych dokázala někomu přímo říct, aby se sem podíval, tak jsem si jen vyplnila kolonku web na ksichknížce. A ono to fungovalo. Každou chvíli zjistím, že si to tu čte někdo, u koho bych to nečekala. Potěší mě to, ale většinou se i trochu leknu. Protože už jsem si zvykla brát ohledy na ty, o kterých vím určitě, že tu to čtou pravideně. A když jsem je nebrala, skončilo to špatně.

Povedlo se mi chovat se přede všemi stejně, ale nedaří se mi psát o všech stejně hnusně nebo hezky podle momentálních pocitů. Od září už jsem se minimálně u čtyř lidí musela fakt krotit, ať už kvůli tajemství, zbytkům mojí vlastní tajemnosti, nebo kvůli tomu, aby se neurazili. Na tohle internet není moc vhodné místo, přestože city to věci, ze kterých se člověk fakt potřebuje vypsat, a v pohledech do minulosti jsou o něco zajímavější, než moje klasické mám takovou a makovou náladu, těším se na léto a miluju finský zpěváky a Kašnu na Moraváku. Jenže to nejde.

Další věc je přítomnost rodičů a jejich kamarádů. Ne, že by mi to vyloženě vadilo, ale taky to vytváří jistý blok ve věcech, za které se sice za normálních okolností nestydím, ale není zvykem je prezentovat zrovna rodičům.

Když se mě někdo zeptá, proč to tu teda nezabalím a nepřesunu se alespoň částečně někam jinam, tak řeknu, že prostě ne. Jsem na blogování závislá a to přesně na formě, v jaké to je teď. Na blogu jako nástroji na vykřičení všem Důležitým zároveň, jako naší veřejné a přitom soukromé sociální síti. A i kdybych začala jinde, vy si mě stejně vygooglíte, nějaká sestra mi prohrabe historii, nebo na mě narazíte náhodou a stejně mě poznáte.

Všimla jsem si, že lidi z reálného života, kteří čtou můj blog se bez ohledu na to, jak moc jsme se bavili před tím, vypadají, že mi rozumí mnohem líp a dokážou se mnou komunikovat pro mě mnohem příjemnějším způsobem. To jsem fakt na pohled tak složitá a tady tak jasná?

Mám na vás všechny, kdo dočetli až sem otázku: Kdo jste, jak jste se sem dostali a proč si to tu čtete? Chápu, že někteří to stejně neřeknete. Ale jen by mě to tak zajímalo.

A o tom, že o mně každý uživatel internetu může vědět úplně všechno zase někdy příště.