Leden 2013

Čekající

29. ledna 2013 v 21:33 | Fitli |  Deníček?
"Na co čekáš?"
Jo, čekám. Tramvajová zastávka je určena k čekání. Ale nevím na co. Kdyby na šalinu, tak by mi jich už nesmělo předtím pár ujet kvůli tomu, že jsem neměla náladu do nic nastoupit.
"Na cokoliv."
Asi na lidi, to bude ta správná odpověď. Jít ze školy sama je smutný. Na jakýhokoliv člověka, kterej je ochotnej se se mnou bavit. Jo, vy dvě jste lidi. Dokonce i lidi, kteří jsou ochotní se se mnou bavit. Jo, pojedu s váma.

Divný pohledy poté co řeknu, že je vlastně dobře že prší, protože možná roztaje sníh. Jsem optimista a momentálně v mánii a všichni okolo jsou ospalí a zamračení a mě to docela nakažuje a pak se to bije s mojí vlastní náladou. Už mi to docela leze krkem, ale nemůžu se na ně zlobit, když znám sebe.

A na České jsem zase sama. Všichni lidi jsou tu spěchající, nikde žádnej pouliční umělec. Vlastně se není čemu divit, v tomhle počasí. Asi ani pouliční umělci nemají léto. Když se zastavím a jen tak koukám na plakáty, tváří se, že jim stojím v cestě. Mám hlad. V Albertu si kupuju pizzu a delinku, stydím se za normálnost toho nákupu, tohle by si vybral každej můj vrstevník. Zachraňuju to tím, že sahám do mrazáku pro Míšu. Já to prostě musím zkusit.

"Dobrou chuť"
"Děkuju"
Novoprostorák. Ten, co nám minulý pondělí říkal, že to dokážeme. Alespoň že tak. Člověk, který mi dnes udělal radost.

Plánuju jít ke Kašně, ale u ní stojí hrozně divná čtveřice, která mi nahání strach, tak stojím na rohu Moraváku a lížu zmrzlinu. Sleduju přestupující lidi. Vlastně zase čekám. Tentokrát už ani nepředpokládám, že by tu byl někdo z mých známých a v žádném případě neplánuju do ničeho nastoupit. Čekám na myšlenku. Čekám, až přijdu na to, na co čekám. Zacyklená. Zmrzlina došla a začíná mi být zima.

Otáčím se a znovu procházím bez cíle uličkami v centru. Brno je míň uličkovitý, než bych si přála. Nejdu dopředu jako posledně, naopak zatáčím kde jen můžu, neustále se vracím zpátky odkud jsem přišla, ale nechce se mi moc vzdalovat, zas tolik času nemám. Plánuju utratit vyhranou poukázku na knížky, ale absolutně nevím, co si vyberu. Mám pocit, že nemá cenu kupovat si ten typ knížek, které si obvykle půjčuju v knihovně, ty, které si jednou přečtu a budou se mi líbit, možná si je dokonce půjčím i podruhé, ale nic víc. Smysl mají jenom věci, které už jsem četla a mám k nim citový vztah, "základní" literatura, kterou ještě nemáme v rodinné knihovně a potom encyklopedie, atlasy a tak dále. Ale tady nevidím nic, co bych fakt musela mít. Nakonec tu poukázku stejně zase utratím v lepším případě v předvečer propadnutí za mapy KČT jako minule.

Mířím už konečně fakt někam a plánuju vrátit se z čekání do normální rutiny, ale narážím na antikvariát a rozhodnu se nahlédnout ještě tam. Snad náhodou, snad instinktivně, snad od první chvíle pevně rozhodnutá mířím pod písmeno D. Byl tam! Mám ho! Držím v ruce malou tenkou knížečku, ani starou ani novou, na pohled obyčejnou, ale papírovou a moji. Svého Krysaře. I všechno ostatní tu vypadá skvěle, ale neumím v těch knížkách najít cenu a nechci se nechat moc unést. Ale nejsem tu naposledy. K sekáčům další posedlost nakupováním, to jsem to dopracovala.

Díky té knížce mám pocit, že život je sice neskutečná pavučina cest, ale na všech je něco dobrého. A já věřím, že na všech v celkovém výsledku stejně.

Z mého "vstala jsem a vyčistila si zuby" deníčku. To tak dopadá, když mě necháte samotnou s myšlenkama bloumat po světě. No dobře, když já sama sebe nechám
samotnou bloumat po světě.

Vaše Fitli, osaměle čekající na cokoliv

Protože ten čudlík tam tak byl

24. ledna 2013 v 23:51 | Fïtlï |  Deníček?
A říkal, že je léto. A já si ukradnu tu Můzřinu fotku, abych měla důkaz.

Protože ve mě léto je, teď nevím, jestli od pondělka nebo od úterka, ale je. To je docela vtipný být v létě nemocná. Školní kotelna je jediný místo, který si to uvědomuje, má čudlík a je tam teplo.

Dělala bych spoustu letních věcí, třeba šla někam daleko pěšky. Dokonce vím kam, do jednoho konkrétního německýho městečka, sedm set kilometrů, to je toho. Ale klidně i kamkoliv jinam, pokud by to znamenalo chození dopředu, další chodící lidi a spaní pod širákem. A taky bych se koupala v kašně. A koukala na hvězdy, aniž by mi z toho něco omrzlo.
A taky bych si ostříhala vlasy, ale to už jaksi moc nejde. To je k vzteku. Mohla bych si je obarvit, ale to je blbej nápad. Můžu zkusit nějak předělat blog, to třeba taky pomůže.

I přes ten sníh je celkem slušně letně, protože se konečně začínají odbourávat některý hradby novýho světa, nebo něco takovýho. Konečně si můžu popovídat s lidma, což je super.

Mám dojem, že kdybychom se s Můzrou měly zvát na nějakej nápoj kvůli všemu, co řekneme součastně, praknou nám žaludky, nebo tak něco.

Na všechny otázky bude jednou odpovězeno a nejlíp ve chvíli, kdy tu odpověď už tak moc nehledáte. Takže žádné odpovědi nebudu radši moc cíleně hledat už od začátku.

V matematické olympiádě byl překroucenej čtyřúhelník vepsanej v trojúhelníku, to je znamení. Jen nevím čeho. A já zrovna ten příklad tak odflákla, zjistila jsem, že t vztahy v geometrii prostě vidím, ale nedokážu je nějak moc matematicky vysvětlit. Místo tradiční jedné hodiny ze dvou mi letos může přebývat jedna a půl ze čtyř. Víc času na kreslení nic netušících soutěžících a učitelů. Ta zadní lavice fakt není špatná, 37, tohle si člověk v první dovolit tak moc nemůže, alespoň pokud se mu náhodou zadaří, aby byl jeho objekt k poznání.

Hlavně, že jsem včera už byla vždycky málem rozhodnutá, že jsem moc nemocná na to, abych šla do školy, výtvarky nebo čajovny a pak si to na poslední chvíli rozmyslela a vylezlo z toho něco skvělýho. Radši nechci vědět, co jsem prospala dneškem a prospím zítřkem. Můžu se vracet z čajovny v jedenáct, psát články o půlnoci a následně si připadat příliš nemocná na to, abych šla do školy a cokoliv dělala. Celá já. Letní já.

PS: Ač si to tady přečíst nehodláš a už jsem ti přála, tak taky všechno nejlepší, Holy! :-)

Nešikovnej bohém

22. ledna 2013 v 17:51 | Fitli |  Deníček?
Včerejšek byl ukázkovým dnem. Konečně klid ve škole, zjištění, že mám z matiky průměr přesně 1,5, což bylo zaokrouhleno na jedničku, bloumání městem pořád dopředu, dokud nás nezastaví dům nebo vchod do tak odporné budovy jako je Vaňkovka. Poněkud jednoznačně nejlepší ze dvou Nohavicových koncertů, na kterých jsem byla, poslední dobou čím dál víc miluju hudbu svýho dětství, až tady zase bude Radůza, musím tam být. Problémy zastaveny a mnohé vyřešeny. A asi nejvíc mě potěšil výraz naší češtinářky, když mi oznamovala, že mám fakt čistou jedničku, že jsem sice bohém, ale šikovnej. Nic lepšho říct nemohla, fakt. Tohle je vlastně to, o co mé pubertální já pořád jde, dokázat lidem, že na něco má i pokud k tomu nedojde tak, jak by si představovali oni. Pocit vítězství.

Ale dnešek musel všechno pokazit. Nejsem si jistá, jestli jsem smutná oprávněně, nebo si zase všechno jenom moc beru. Ale zase mám pocit, že i to, o čem jsem si myslela, že je už docela vyřešeno bylo jenom zastrčeno pod koberec, kde to hnije vesele dál. Zase jedna cesta domů, při které mě pálily oči. Nejhroší je, že tentokrát s tím nemá co dělat moje oslepené pubertální, zamilované ani psychicky labilní já, tentokrát jsem fakt jednala ze svýho nejzdravějšího jádra. Asi tak, že tentokrát krysa neříká "Tos fakt posrala" ale krčí se sama v koutku. A stejně mi to někdo, koho mám ráda vyčítá. Oprávněně. Ale já si stejně pořád myslím, že to bylo nejlepší, co jsem vzhledem k sobě mohla udělat. Chvíli před napsáním toho článku jsem myslím viděla díl poníků o asertivní Fluttershy, ale možná taky ne. Ale cítila jsem, že chci napsat, co jsem napsala.

Jestli jsem jednala špatně, tak jsem v žádném případě nebyla jediná.

Komu tohle všechno vykládám?

Kopu do závějí sněhu tak, že lítá všude. Alespoň k něčemu se hodí. Cédéčka z dob kdy jsem byla menší puštěna tak nahlas, že je nejen slyším, ale i cítím. A já řvu ještě hlasitěji. Jen zkuste najít písničku, od které bych neznala alespoň kousek textu.

Myslím, že bych potřebovala objetí, nebi ještě líp pár facek. Ale k obojímu připojený důvod.

A tohle je písnička, u které jsem se taky málem rozbrečela. Alespoň si můžu říkat, že jsem fakt jenom přecitlivělá. Já ji milovala od jakživa, ale na teď byla ještě milionkrát lepší. A Propiska na ŠVP ji zpíval taky úžasně. Nohavica je na živo Propiskovi neskutečně podobnej chováním. To je zvláštní.

Hmf

19. ledna 2013 v 22:59 | Fitli
Čím začít? Tak třeba, kolikrát za život máte možnost potkat svého učitele fyziky na punkovým koncertě? Jenom doufám, že víc než jednou, protože jinak jsem to fakt prokaučovala. Perkele. Když člověk může prokaučovat něco takového, tak se pak všech těch rozhodnutí bojí ještě víc.

Už zase mě rozčiluje moje puberta, tentokrát touha po samostatnosti. Asi je to přirozený, ale vadí mi to a vadí to i těm, od kterých se osamostatňuju. Mám je ráda, ale stejně si už pár let na výletech s nimi představuju, že jsem tam s někým jiným. To ode mě není pěkné. Ale neumím to ovlivnit. Tudíž to není problém, ale fakt. To je dobrý, díky Můzro.

Moje běžky odmítají jezdit do kopce, moje hůlky se přes zimu snad zkrátily a moje patní kost nepasuje do boty. Vidím to na smrt z puchýřů.

V televizi jsou ještě blbější reklamy, než před lety, kdy se nám rozbila ta naše.

Nehorázně se těším na léto, už ně jenom na teplo, ale obecně na letní aktivity a letní lidi, především letní sebe. Letní já si lehla na nádraží na zem, letní já byla tak správná. A všichni letní lidi jsou bez těch vrstev oblečení nějak přímější. Taky jsem si už docela dávno uvědomila, že všechny moje představy a sny do vzdálenější budoucnosti se vždycky odehrávají v létě. A taky o sobě vím něco, za co bych si před rokem nebo dvěma asi nafackovala-kdybych nebyla línej jazykovej antitalent, kterej tady má kamarády a koníčky, tak se jednou prostě sbalím a jdu na jih. A nechápu každýho z venku, pro koho je ČR něco víc než prostě nějaká země. Viděla jsem na netu Američany, skandinávce a spoustu dalších, kteří tvrdili, že je Česká republika jejich oblíbený stát, ale já nemůžu pochopit proč. No není to smutný?

Miluju Google Analytics! Vím o vás teď všechno, třeba značky mobilů, ze kterých si mě prohlížíte. A že používáte víc mozillu než chrome. To je vlastně důvod, proč píšu tenhle roztěkanej článek, vznikl, abych věděla, co se bude dít. Sleduju lidi co mně sledují. Jako sister Denmark.

Že by novej svět?

15. ledna 2013 v 23:03 | Fitli |  Deníček?
Tváří se jako ten samej, ale je jinej, fakt cizejší. A míň stabilní.

Měla bych si přestat stěžovat, když se nic neděje. Je to jenom můj pocit, že se na mě všechno hroutí a místo, aby se něco alespoň začalo řešit se objevují další a další problémy, které jsou o to horší, že už přibívají do tak nafouklé množiny. Měla bych si vzít k srdci to, co mě naučila škola, že se většina věcí dá dost odfláknout, aniž by to někomu tak moc vadilo. Otázkou zůstává, jestli to pak vadí mně.

Ale nic z toho přece není přímo negativní. Snad právě proto.

Svět se mi snaží naznačit, že jsem mnohem radši ta, co přímo trpí, než ta, která nedobrovolně působí nebo by teoreticky mohla působit, že trpí druzí. Najednou úplně ze všech stran. A já nevím, jestli je to dobře.

Nejsem si jistá, jestli jsem v polospánku v matice doopravdy slyšela, jak někdo z Těch říkal něco o plyšácích a schizofrenní exhibicionistické p**e, nebo se mi to jenom zdálo, protože jsem o tom sama přemýšlela a oni se bavili o někom úplně jiným. Jestli to ale fakt říkali, tak mi sekyrkáři musí číst myšlenky, blog nebo něco stejně důležitého. Jestli jo, tak zdravím. *mávy máv* A taky je to jediná chvíle dneška, na kterou když si vzpomenu, tak se fakt usmívám. Zdá se mi to nevím proč vtipný. Viz předchozí odstavec.

A co se trpění druhých týče, vezměme si třeba dnešní nový problém, ze sociální skupiny, která si to tu myslím až tak moc nečte a nedělá mi problém tu o ní psát, ale je to všude furt to samý dokola.
Jarní instruktorák se čtyřma místama na jeden oddíl. A my všichni se tam toužíme dostat. Já vybraná jako jedna ze tří, kteří se chovají dostatečně aktivně na to, aby měli přednost. A přebývající, u kterých bylo podle mě víc než jasné, kdo je ten, který si to zaslouží. Jenže moudřejší ustoupí, ale bylo vidět, že mu to vadí. Nepřipadá mi to fér. Mám chuť jet až na podzim s ním, ale nejsem si jistá, jestli by to zrovna on ocenil, je to plýtvání mým získaným místem. Zapomínám na teorii egoismu. Jenže já si nepřipadám jako ta dobrá a ani jako ta, která by měla důvod tam jet. Jede tam pár mých dalších známých a chci se vyrovnat svejm skautskejm kamarádům. Už zase zjišťuju, že něco dělám jenom proto, abych neměla pocit, že jsou skauti lepší než já. Kam jsem se to dopracovala?

Přestože už jdu pozdě do školy, schválně vystupuju o zastávku dřív a ještě jdu oklikou kolem Kašny. Odpoledne uprostřed křižovatky nahlas říkám svojí kryse v baťohu, ať zavře tlamu. Večer v šalině potkávám čaroděje, člověka, co vypadá přesně jako něco mezi kouzelným buchtožravým dědečkem a kouzelníkem v cylindru. Ten je určitě moudrý.

Nedopsala jsem jeden článek, kterej začínal děkováním za všechno, díky čemu se mi zlepšovala nálada. Díky Lawiane za její optimistickej článek o vejletu. Díky Radůze za Ocelový město, milionkrát jsem se zamilovala do interpreta nebo písničky, ale do alba ne, ne takhle. Někdy u nás hraje třeba třikrát za den. (Měla bych si letos udělat referát do hudebky na Tarot a budu moc hrdě říct, že jsem ty úplně volitelné měla na svoje tři nejoblíbenější supiny a jednu zpěvačku. To by bylo fajn.) A hlavně díky všem, kdo si se mnou jsou ochotní psát a povídat. To já potřebuju. Prosím.

Nočního rána

15. ledna 2013 v 7:16 | Fitli |  Veršovaně
Zase další noční ráno,
prázdný město,
lehký kroky-
všecko furt to samý,
to ty.

Jak dělá žirafa?

14. ledna 2013 v 22:21 | Fitli |  Deníček?
Vím jenom, že nedělá "ho ho", protože "ho ho" už dělá slonisko.

Já ten článek asi nikdy nenapíšu. Tak dlouho se střídaly nálady napsat něco hluboce filosofického a autopsychoanaliticého s těmi, kdy jsem měla chuť psát jenom o žirafách a sloniskách. A nakonec už ani nevím, co chci psát teď. Je to zlý, s takovouhle už zítra nebudu vědět ani jestli chci, aby bylo léto (samozřejmě že chci!) Absolutně nevím, co chci, v tom je ten problém. Krysa chce něco jinýho než já. Jenomže krysa je obvykle zpětně hodnocena jako ta rozumnější. Schíza, to bude možná ještě větší problém.

Sociální sítě jsou silnější než jsem čekala. Protože tam občas na něco zareaguje někdo úplně jiný, než byste si mysleli. Kupřkladu někdo, o kom sice trochu tušíte, že chodí do vaší školy o pár tříd výš, ale stejně si ho neumíte nijak moc zařadit chce jít s váma na šifrovačku. Komické. Všecko je komické, alelůja. Ale o týmu se člověk musí taky rozhodovat.
Ohledně zítřka mám dobrou sekvenci karetních rad: "Vyskočte vší silou vzhůru", "Vše co vidíte má svou krásu", "Dívejte se vpřed než skočíte" a "Proč to chcete udělat?" Ta skákací a dívací spojitost je pěkná, to se mi ještě nikdy takhle nepovedlo. Hop. Neříkej hop, dokud nepřeskočíš.

V sešitě matiky mám la obra maestra. Úplně. Jmenuje se to dopravní ruch a je tam parní co dělá HŮ a letadlo co dělá VŽUM auta co dělají PCHŘŮ a tak dále. Zítra máme tři matiky za sebou, tak plánuju nakreslit zoo. A proto potřebuju vědět, jak dělá žirafa.

Levný letadlo do Porta je dražší než do Stockholmu, ale ne o tolik.

To je pitoměj článek. Ale pozvedla jsem si s ním náladu. Cha.

Kdyby tu ten název být nemusel, tak by tu nebyl

9. ledna 2013 v 16:21 | Fitli |  Deníček?
Zamáčknutá ve školní lavici, kolem všichni škrábou test o dvacet minut dýl než já. Příliš prázdno, příliš ticho v reálu, ale ten balón myšlenek to nahrazuje celkem dokonale. Obrovskej těžkej balón plnej smradlavé černé tekutiny. Nebylo by asi tak těžký ho prasknout, ale to by pak zasvinil všechno okolo. Kdybych třeba okamžitě vyskočila a rozmlátila ty sádrový muchomůrky, tak by to třeba pomohlo. Ale třeba taky ne.

Musím najít způsob, jak tu vodu využít. Kdybych ji dokázala vyčistit, byla by třeba i pitná. Ale do té doby ji musím nést.


A co se děje? Právě ze nic. Ale něco jo. Jsem zdrblá nevím úplně přesně z čeho a u doopravdy začínám být nasraná moc dobře vím na koho. Jo, Holy, už mě štveš. Já nechci bejt zlá, ale když ty zlá seš, tak se nedá nic dělat. Sice ne na mě, ale to neznamená, že mě to nezraňuje. Mysli si co chceš, ale mě to říkej buď úplně, nebo vůbec. Ale tohle nechápu, stydíš se za svoje názory, snažíš se mě manipulovat nebo nasrat? Už jsem párkrát měla chuť napsat něco v tomhle smyslu, ale bála jsem se, že se urazíš. Ale po tom, co mi došlo, že píšu jinak o těch, kteří už to tu čtou a o těch, co si to můžou kdykoliv najít, řekla jsem si, že budu psát co chci. A nebude to anonymní, aby si to nikdo nevztáhl na sebe.

Jsem nějak moc citlivá. Zas mám pocit, že nejhůř je na tom nelogicky ten, komu by se na první pohled nic špatnýho dít nemělo.

Proč se musí pořád něco dít, proč nemůžou být lidi pořád stejní? Proč nevím, co chci? Proč musím něco chtít, abych se nezbláznila? Proč mi keltský rozhodovací karty neumí poradit? Asi si je zkusím valožit ještě na tu druhou otázku.

Zase mám jednou pocit, že bych byla radši, kdyby byla pořád noc. A taky už vím, proč vstávám radši na sedmou než na osmou. Urvu víc noci, která se ještě nestihla změnit v ráno.

Dopředu a dozadu

2. ledna 2013 v 3:50 | Fitli |  Deníček?
Bum a bác. A ještě asi milionkrát bum. Tak nám začal další rok, další beze smyslu nastavenej den, kdy by se mělo něco měnit. Logicky by to mělo být o slunovratu, případně bych přistoupila na začátek letopočtu, tedy vánoce. Ale ne, ono to musí být o týden později.

Všichni musí bouchat a já je za to nemám ráda. Včera byla hrozně hezká barva noci, ještě když jsem před půlnocí hezky v plášti zdrhala do lesa. Cestou zpátky byl vzduch šedej a smrděl. O bouchání nemluvím.

A já mám stejně potřebu ten rok hodnotit teď, protože před slunovratem mi chyběly ty dlouhý prázdniny, kdy se dá ze všeho nejlíp přemýšlet. První celej problogovanej, první znovu optimistické a se sebou spokojené Fitli. Nakonec byl vyhodnocen jako dobrý. Druhá půlka uběhla jako nic, ale ta první se zdá hrozně dávno. Teprve teď po hodně důkladném vzpomínání si začínám uvědomovat, co se dělo.

Chvíle, které jsem zažila, lidi, které jsem poznala a především lidi, které jsem poznala o hodně líp. Já, která jsem se poznala o hodně líp. A hlavně věci, se kterými jsem se smířila jako s v/Vánoci. Ani nevím, jestli je to smiřování správná věc, občas si připadám jako přílišná Fluttershy, ale pořád nevím, proč bych to dělat neměla, s něčím člověk nic nenadělá a smíření je občas ještě větší sranda než být proti všemu. Sama sobě tím nevadím, přestože mám občas pocit, že by mi to vadit mělo. Asi před dvěma roky se mi stalo, že mi najednou přestalo vadit hrozně moc lidí, které jsem před tím nenáviděla. A tenhle rok se mi to stalo se spoustou okolností. A jsem z toho šťastná.

Rok, který pro mě znamená hvězdy v Bílejch Karpatech, plavání v kašně, skok do publika a pár obětí objetí a plyšovejch krys. Rok, do kterýho jsem myslím šťastná vstoupila a šťastná jsem furt. Jiná, když nedokážu přečíst, co jsem před rokem psala, stejná, když to porovnám uvnitř. Ale na tom stejně nezáleží.

Žádná předsevzetí, žádná očekávání něčeho lepšího. Jen ať takhle všechno zůstane. Jakákoliv snaha o zlepšení něčeho by celkově znamenala zhoršení. Zas mám jednou ten pocit nebezpečné spokojenosti a nudy v řešení problémů, schválně jak dlouho mi to vydrží.

Dopředu a dozadu. A vlastně dokola, ale to mi tentokrát konečně nevadí.
Tu písničku jsem myslím hrozně prožívala loni, teda už předloni na jaře a hrozně vystihovala moje myšlenky. A teď mě napadlo stáhnout si všechny dávné oblíbenosti, které mě opustily s empéčtyřkou. A zas je výstižná a zas je trochu depresivní, jako všechny jejich texty. Ale dneska jinak. Líp.