Prosinec 2012

Krysařka

30. prosince 2012 v 23:31 | Fitli |  Deníček?
Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař.

Zase jedna knížka a postava, do které jsem se beznadějně zamilovala, ale ještě víc jí sama jsem.
Krysař jako téma školní dramatické výchovy, krysař loutkovej film, krysař knížka, dnešní výlet na místo, kde stávala vesnička, kterou podle jedné verze původní pověsti založil krysař s dětmi z Hameln.
Ale já byla krysař dávno předtím. Mám plášť, mám krysy, mám ve školním pouzdře píšťalu. Jsem divná a tajemná a spousta lidí se mě bojí a bála, aniž by věděla proč. A taky mám pocit, že kdybych někde hrála na flétnu, tak všichni dobrovolně naskáčou do propasti.

Dekadence a symbolismus. To je můj život taky. U dekadence mám v sešitě do literatury velkým tučným písmem napsáno LITERÁRNÍ PUNK. A všechno okolo je zatraceně symbolistický. Nebo jenom nedokážeme o většině věcí mluvit přímo. Je jen otázka, kolik z těch symbolů stále nechápu.
Ten literární sešit ví o krysaři spoustu věcí. Třeba dlouhou větu o paralele, která nejde vyslovit. Taky tam je rozbor milostného trojúhelníku, u kterýho mám spoustu poznámek o tom, že je to jenom milostná dvojice úseček. Protože pokud se krysař a Kristián neznali a navíc jsou symboly protikladu, neměla mezi nimi co být úsečka.
Domácí úkol tak před měsícem vypsat symboly. Já je teď schválně hledala. Třeba lodičky jsou tam hned dvě. Jedna působivá jako symbol cesty jenom v jedné vzpomínce, druhá naopak ta, která se celou dobu téměř neměnně houpe na vlnách. Symbol zdánlivého klidu, nebo tak něco. Ve filmu jsou zas furt hodiny. Ty taky kreslím pořád dokola, aniž by mi bylo úplně jasné, co mají symbolizovat. Taky je tam scéna, kde sedí krysař na parapetu.

Nejsem více než krysař, který má odvádět nezvané hosty. Krysař, který jako Ahasver jde z města do města, z jihu na sever, ze západu na východ. A jako Ahasver nemám stání. Pobyl jsem zde příliš dlouho, cizinko.

Krysařka, která by měla jít v myšlenkách dál, vždyť může. Vždycky by měla moci. Ale teď nedokáže, nebo spíš nechce. Stejně ještě neví o tom, že by vyhubila nějaký krysy. I když se tvářím, že odcházím, nedokážu odejít z Hameln. Ale tady snad nic neskončí katastrofou. Můj svět nemusí mít zakončení s prvky romantismu. Můj svět pořád ještě není knížka, přestože má čtenáře. Jenom mám občas taky chuť vyzkoušet, co by se stalo, kdybyh se jednou odvážila fakt zakřičet úplně naplno. Mám chuť křičet, přestože nevím úplně přesně proč.

Ale ten pocit, jak jsou i divní lidi a osudy navzájem stejní a přesto dost zajímaví na to, abych o nich mohla číst knížky a články, ze kterých svědí oči. Že i ti, ke kterým já s úctou vzhlížím, jsou vlastně stejní jako já.

Zdráva, lodi! Zdrávi, kteří plujete! Šťastní, kteří ztroskotáte!

Přály si býti zveřejněny

25. prosince 2012 v 20:53 | Fitli |  Papírově
Včera při náhlém popudu rozstříhat svoje obrázky a proměnit je v něco užitečného, co bych mohla dát rodině k Vánocům, jsem zjistila, že kreslím o hodně míň než bych si přála (tudíž tuhle aktivitu můžu spokojeně připsat ke čtení, sledování filmů, focení, hraní na hudební nástroje a všemu ostatnímu, co mě baví, ale nestíhám/zapomínám to dělat.)

Během podzimu jsou to spíš čmáranice tužkou (ikea forever) a fixou v sešitech, občas výjimečně i na papír, ale najít nějakou, se kterou jsem spokojená, neodevzdala jsem na jej druhé straně žádný test ani slohovku a nevylila jsem na ni předevčírem pití by byl problém. Nenosím sebou už v rámci odlehčení všude pastelky a pak to takhle vypadá.

V rámci úklidu na stole jsem ale našla dvě kresby z léta, které jsem zveřejnit chtěla už od jejich nakreslení.

Začínám mít ráda vánoce

25. prosince 2012 v 1:07 | Fitli |  Deníček?
Je to tak. Možná, že i natolik, abych je začala psát s velkým písmenem, ale to si musím ještě rozmyslet.

Četla jsem poslední dobou hodně článků, ve kterých autoři vzpomínali na vánoce, když byli malí, jak si je teď užívají čím dál míň. Ale mě se to nějak netýká.

Nepamatuju si vánoce, ze kterých by nějaká malá Fitli byla unesenější, než z těch letošních.

Nepamatuju si dobu, kdy jsem věřila na Ježíška, přestože vím, že existovala. O prvních vánocích, které si vybavuju, rodiče už nevydrželi nátlak mých otázek a všechno mi řekli. Byly mi čtyři. Jenže Ježíšek prostě odporuje fyzikálním, logickým a ekonomickým zákonům.

Vzpomínám si na první dárek, který jsem dala rodičům ten další rok. Ve školce z papírů na kreslení vyrobená hra, můj vynález, něco mezi pexesem a adventním kalendářem, jestli si to dokážete představit. Měla jsem z toho tenkrát hroznou radost. Dárky, které jsem dostala já, si skoro nepamatuju, vím, že na ty vánoce, kdy jsem přestala věřit na Ježíška to byla panenka, kterou si okamžitě přivlastnila sestřička a potom si pamatuju až tak třetí třídu, ale taky mám pomíchané roky. Nebyly pro mě důležité?

Nejedla jsem pěkně dlouho kapra, pár let se dokonce pokoušela všechny přesvědčit, abychom ho vůbec nekupovali. Neúspěšně. Zato jsem v tomhle vegerariánsko ekologicko zmateným období ukončila masakrování stromečků ze strany naší rodiny. Máme dva živé smrčky, které se střídají u nás na balkóně a na zahradě na chalupě. Na to jsem furt zatraceně hrdá. Před třemi lety jsem se ke kaprovi odhodlala. U nás doma stejně bude, tím že ho já nebudu jíst, těm rybičkám v mrňavejch kádích nijak nepomůžu. To mi na tom vadilo, ta přeprava. Překvapeně jsem zjistila, že mi to fakt chutná. A letos už mi ani nevadil pohled na něj ještě ve tvaru něčeho živého. Když maso, tak čerstvá ryba, to je přece jasný.

Štědré dny první půlky svého života mám vce méně zafixované jenom jako světýlka ze stromečku rozlézajcí se po skle dveří. A ty vánoce, které si fakt pamatuju, vždycky byly ve výsledku nic moc, vždycky už někomu z toho pocitu, že se děje něco extra vybuchly nervy. Asi většinou mě.

Ale zlepšují se. Naučila jsem se být v klidu. Nevadí, že jsme nestihli nazdobit perníčky a úlečky jsme dodělávali málem u večeře. Nevadí, jak to vypadá na první pohled s úklidem v našem pokoji, hlavně že já vím, že jsme s tím kdesi vzadu doopravdy pohnuly. Nevadí, že jsem byla do poslední chvíle smířená s tím, že letos kašlu na dárky, nakonec jsme byla stejně osvícena a všechno na poslední chvíli a přesto s klidem dodělala. Nevadí, že jsem zlá a nespolečenská a nechce se mi se zbytkem rodiny vést babičce cukroví přes les na saních, protože je venku zima a mokro. Hlavně, když si můžu napustit vanu tak horkou, aby se mi z toho motala hlava, jenom kvůli tomu, že chci.

Pochopila jsem sílu svých Vánoc. Nejsou červenozelené ani tmavomodré, neznají soby, stromečky kuželovitých tvarů ani Ježíška. Jsou zlaté, protkané koledami hranými na panovku a v klidu se spoustou důležitých lidí. Bez symbolů, jsou symbolem samy. Vánoce, ty které by se napsaly s velkým V, i kdyby nebyly na začátku věty.



*Jen doufám, že jsem se opravdu po patnácti letech života skamarádila s tím svátkem a ne jenom dostala dobrou náladu z toho, že prý mám dobrý hudební vkus. Druhý ze způsobů, jak si získat moje srdce. Jakoby jste ho zrovna vy už neměli...*

Šťastný a veselý konec světa

20. prosince 2012 v 23:45 | Fitli |  Deníček?
Trochu mě děsí, kolik lidí kromě mě fráze z nadpisu napadla taky a používají ji, ale co se dá dělat, mně se líbí. Skoro tak, jako básničky napsaný na zdech v podchodu na nádraží.

Včera večer a dneska ráno jste mě mohli zastihnout ve stavu naprostého vzteku, nestíhání a nadávání na všechno s vánocemi (nebudu je psát s velkým a nebudu) v čele.

Ale teď je to naopak. "Když je to naopak, tak je to naopak," prohlásil kdosi při zkoušení z fyziky. Netušila jsem, že může být člověku z normálních zimních vánoc tak krásně. Nebála bych se říct, že to pro mě byly zatím nejhezčí školní vánoce. Tyhle školní besídky pro mě bývaly pravidelně na celým tom neopodstatněným šílenství nejhorší složka, hrozně moc divných spolužáků, kterým bych měla něco dát, přestože vím, že to pro ně bude stejně zbytečný krám jako to, co oni dají mě.

Ale letos jsem přežila. Ne, že bych byla úplně stoprocentně spokojená s tím, co jsem komu dala já, ale na to už můžu zapomenout. A hlavně ze všeho, co jsem dostala mám radost, v některých případech úplně nepopsatelnou. Fitli má dýku a celkově už čtyři ikeácký hlodavce. A taky třetinu figurky Apple Jack a spoustou dalších krásných věcí. Bojte se jí. Dokonce si letos možná i všichni uvědomili, že nemám propíchlý uši a nedostala jsem asi poprvé za čtyři roky žádný náušnice. To chce potlesk.

Celý den byl uspokojivý. Přišla jsem do školy pozdě kvůli tomu, že jsem nestíhala balit dárky (a nebyla jsem sama s tímto problémem, ha!) ale nikomu to nevadilo, přestože jsme měli první hodinou asi s jedinou profesorkou, ze které mám fakt respekt. Existují lidé, kteří pochopili naše divadelní představení a i ti ostatní se alespoň tvářili, že to chápou a tleskali. Rodinou mi bylo řečeno, že koncert sboru byl milionkrát lepší než ten poslední, na kterém byli a taky, že jsem byla mezi těmi šedesáti lidmi dost slyšet (protože jsem stála hned u mikrofonu...) To nevím, jestli je dobře, nebo ne, ale jestliže se jim to líbilo a zároveň jsem byla slyšet, tak je to divný.

Lidi jsou super. Dneska sedm lidí. Tři a tři a tři, to je sedm. Protože některé části sčítanců jsou pořád jedna a ta samá, určitě se to nějak vzdělaně jmenuje. Muselo by se řešit jako množiny. Nebo jako chemický vazby. Chemie mě nikdy nebrala, ale představovat si ty molekuly mě vždycky bavilo. Jsem čtyřvazný prvek. Sedm. To je víc než poníků.

Nemám ráda důvod "jsou přece vánoce," ale stejně ho někdo pořád používá v můj prospěch a jeho důsledkům se bránit nebudu.

Hrozně se mi líbilo dnešní počasí. Roztál nám za poslední týden všechen sníh a teď i vysvitlo sluníčko. Minijaro. Počasí, jaká se k nějakému speciálně milému svátku skvěle hodí. Kašlu na zasněžené stromečky, tohle je moje počasí. Zítra je kromě konce světa i slunovrat. Už jsem se pěkně dlouho těšila, že ho oslavím kromě vánoc i tím, že si pustím písničku níže, ale nevydržela jsem a pustila si ji už dneska, když mám tak oslavnou náladu. Ta písnička je o slavení zimního slunovratu, to mi bylo vždycky jasné, ale já si tam nikdy nepředstavovala sníh nebo zimu, protože v zimě se špatně slaví. Ale v tom počasí, které je teď by se mohlo. Jedna nejmenovaná ze sboru šla dneska domů z koncertu v ponožkách, neboť ji z podpatků bolely nohy. Tleskám jí.

Svět by si zasloužil vidět ten úsměv, který mě provází až poté, co jeho spouštěče odezní, ale já si je stále přehrávám v hlavě a jsem za ně ráda.

Šťastný a veselý konec světa. Přes to všechno výše zmíněné bych ho pořád ještě přivítala s otevřenou náručí, ačkoliv na něj fakt ani v nejmenším nevěřím. Byl by klid, nebylo by nic, já jsem se svým dosavadním životem spokojená a ta představa, že by všechno skončilo zároveň, se mi líbí. Nejsem sama. Děsím se. Děsíme mě.

Když jsem šťastná a veselá, musí můj konec světa být šťastný a veselý.

Facebookový doplňovací řeťezák od jedné z těch, co nejsou pošuci. Nechutně ráda odpovídám na otázky, ale nemůžu se přece ztrapňovat tím, že si budu tyhle věci cpát do statusu. Ovšem děsí mě, kolik z nich bylo takových, že bych o odpovědi musela přemýšlet hodně dlouho a nevím, jestli bych se k ní dobrala.

Jsem teď do někoho zamilovaná?

Jsem fakt tak moc jiná?

16. prosince 2012 v 0:43 | Fitli |  Deníček?
Včera/dneska, s trochou štěstí to dopíšu před půlnocí a půjde pochopit, o jaký včera/dneska se jedná, jsem byla na oslavě patnáctin dvou nejmenovaných kamarádů. Nejdřív jsem si spokojeně sedla ke stolečku pošuků a starších a zodpovědných, tzn. vlastně všech, které jsem znala, trošku nervózně jsme sledovali hloučky chichotajících se holčiček v minisukních, povídali si o kde čem a hráli deskovky.

Nakonec ale začalo tohle zdravé jádro mizet domů a já hloupá, jež slíbila, že tam přespí tam zůstala opuštěná s těma děsivýma lidma.

Nemyslím si, že se neumím bavit, na koncertech mezi svejma dokážu hodiny v kuse vrážet do úplně cizích opilejch lidí a mít z toho neskutečnou radost. Ani jsem narozdíl od některých jiných nebyla ta, která se ani nedotkla alkoholu. Nevím, jestli jsem vzhledově vybočovala, ale zas tak hrozný to být nemohlo.

Znala jsem tam postupem času všeho všudy jenom tak tři lidi. Ale takových nás tam bylo víc. Jo, nikdy jsem se neuměla navazovat kontakty, ale poslední dobou jsem měla pocit, že se to trochu zlepšilo. Jenomže asi jenom ve chvílích, kdy mám s tím dotyčným jakékoliv téma k hovoru. Jenže tady jsem ve většině případů neměla nic.

Odrovnala mě jedna holčina.
"A ty se jmenuješ jak?"
"Ïvča."
"A ty chodíš do skautu?"
"No, do pionýru, tady s oslavencem."
Ta oslava byla u nás v klubovně, tak je možný, že prostě jenom pořád ještě nepochopila, které výchovné organizaci ta budova patří. A nebo taky na mě jde zvenku poznat, co jsem zhruba zač.

Snažila jsem se. Snažila jsem se přidat do jejich hovorů, ale nechytala jsem se. Když jsem se dneska snažila vysvětlit, co se tam vlastně řešilo, nemohla jsem si vzpomenout. Jediný na co si vzpomínám je spousta rozhovorů typu "Jé, ty hraješ hokej? A neznáš náhodou xyz?" Toho se pochopitelné já, jakožto student matematickýho gymplu a pionýr hrající šifrovačky neúčastním, jelikož znám jenom pošuky jako jsem já. A pokud čistě náhodou znám někoho jinýho, tak si o něm dost možná myslím něco nepěknýho.

Do nepovídacích činností jsem se nepouštěla, dělat směšný pohyby na hudbu, ze které se mi chce zvracet nebudu, ven na sníh mě nikdo nedostane a čmárat po lidech lihovkou nemůžu, protože nikdy nevím, s kým chci spolupracovat a na koho útočit.

A to množství fyzickýho kontaktu... Já jsem si vždycky myslela, že v tomhle jsem v pohodě, spíš ňufavá, ale asi ne. Ráda objímám důležité lidi, které bych rozhodně spočítala na prstech a kteří pro mě něco znamenají. Ne pořád dokola, prostě ve chvíli, kdy jim chci vyjádřit, že je mám ráda, nebo když se/je potřebuju uklidnit Užívám si tu blízkost ostatních třeba i na těch koncertech. Ale tohle bylo...fuj. Všichni se povinně obejmou při příchodu, při odchodu, při přání k narozeninám a potom tak dvacetkrát mezi tím K tomu tisíce rukou kolem ramen, ležení na klínech a tak dále. Ani já jsem toho všeho nebyla ušetřena, přestože jsem ty lidi znala pár hodin, možná jen minut. Stejně ta objetí nebyla ani zdaleka taková, jako ta moje. Taky toho všeho byla příliš velká koncentrace na to, aby něco z toho mohlo mít nějaký význam. Nechápu to a rozhodně to nemám ráda.

Nudila jsem se, nudila jsem se dosti nepěkně. Celou noc jsem se ve skorobdělým stavu nudila a kvůli tomu prospala dnešek=promrhanej víkend. Alespoň vím, co mě nebaví. Vím, že některý lidi nemám ráda oprávněně a že se ve všech směrech chovají tak, že si to zaslouží. A taky vím, že divnou ze sebe nedělám, že divná jsem. Je příjemný vědět, že nejsem takovej pózér, jak se občas bojím, že asi fakt jsem sama sebou. Že jsem jiná. Že jsem pošuk.

Pán potkanů

9. prosince 2012 v 22:41 | Fitli |  Deníček?
Ve Finsku musí být ještě větší kosa než tady. Nechci do Finska.

Nechci nikam jinam, protože tady je mi skvěle. Do předchozí věty jsem původně napsala místo mi nám. To je zatraceně děsivé. Za to může skutečnost, že jsem se včera od dvou odpoledne do čtyž do rána koukala s oddílem na prodlouženou verze Pána prstenů a začínám glumovatět. Když se na něco koukáte čtrnáct hodin téměř bez přestávky, tak to musíte žrát, takže mi nezbývá, než tak činit. Minimálně neskutečně žeru Aragorna. On je tak krásen, že to až možné není. Nejen, že má pěknou hlavu, což je nejdůležitější, ale on třeba i pěkně chodí a sedí a tak. A nakonec je s blbou elfkou, což se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. Eówyn je totiž mnohem správňáčtější a hodila by se k němu líp. Možná i líp než já, ale to si musím ještě rozmyslet.

Pán prstenů je epic. Nejvíc epic je ta scéna, kdy Aragorn v bezvědomí ve všem tom bojovým oblečení hezky v klidu plave pěknej kus řeky na hladině a pak v tom stavu vysedne na koně. Prostě je drsnej.

Pokud hrajete při sledován těch filmů hru na pití čaje s pravidlem, že si loknete vždycky když:
1) Blízký záběr na prsten
2) Panoramatický záběr
3) Frodo se vzdálí od skupiny
4) Gandalf se tváří jako seriózní čaroděj
5) Intimní chvilka mezi Frodem a Samem
6) Legolas nerozumí emocím / řekně něco jasnýho
7) Celé společenstvo je na obraze
8) Aragorn udělá něco drsňáckýho
9) Legolas se dívá do dálky
10) Prsten je označen jako "Milášek"

tak pijete rychlostí jeden hrnek za hodinu, fakt úplně přesně. A když to aplikujete po čtrnáct hodin, tak je vám z toho pěkně blbě.


A taky je epic, když si pustíte ve vedlejší místnosti Dobu ledovou, u které ale bohužel nejede zvuk a tak k tomu posloucháte ten z toho LOTRa. Yeah.

Uprostřed cesty šalinou na to promítání jsme se sestřičkou vymyslely, že tam dojdem pěšky, tak jsme vystoupily. Prošli jsme kouskem města, kde jsem ještě nikdy nebyla, ale směr jsme odhadly dobře. To mě vždycky strašně potěší.

A taky mám ode dneška nový potkanky. Stříbrnou a černostříbrnou. Měly by se jmenovat na N a M, ale zatím nikdo neví, jak přesně. Nargiz a Mirečka (to jsou mamčiny kolegyně.) Nebožka a Minh (to jsou mé drahé čtenářky.) Nebo Nebožka a Můzra. Nektarinka a Mandarinka (to je ovoce.) Naychi a Maychi (to vymyslela Taychi.) Msta a Nenávist (to je zlo a vymyslela to 37)
Já bych jednu z nich pojmenovala Mozilla, ale nevím, jak by se pak jmenovala ta druhá.


Jsou neuvěřitelně klidný a mazlivý a lezou do rukávů a za krk. ^^


A je teprve půl jedenácté a já třeba i půjdu spát.

Tři pětiny x mínus čtrnáct ypsilon na druhou věcí, co mě v zimě serou a 15 x krát 2y věcí, co mám ráda

7. prosince 2012 v 0:39 | Fitli |  Deníček?
Nemám ráda zimu. Tentokrát ne jako roční období, to má svou atmosféru a asi jsem i ráda, že není furt léto. Tentokrát myslím chlad. Tu zimu, která způsobuje, že se mi tenhle týden už několikrát přišla domů, pár hodin necítila prsty a skoro si to neuvědomila. Tu zimu, kvůli které teď nosím dva svetry na sobě, přestože před týdnem jsem nepotřebovala ani jeden. Tu zimu, kvůli které mi ve škole trvá tak dlouho si sundat všechny ty vrstvy, že přicházím ještě později, než jindy.

Nemám nic proti sněhu. Líbí se mi na něm, jak padá. Kdyby sníh padal a pak zůstal úplně v klidu ležet na zemi až do jara, kdy by úplně klidně zmizel, tak by mi ani trochu nevadil. Ale on se chová podle. Taje. Je mokrý a studený a teče do bot. Ale zase neodteče do kanálu, to by bylo pod jeho úroveň. On je tekutý jenom natolik, abych si v něm dokonale zasvinila sukni a promokly mi boty, čímž se ještě podpoří omrzliny.

Nesnáším boty, který vypadají sice drsně, ale teče do nich.

Naprosto neskutečně mě vytáčí vánoční výzdoba města. Od vloček na sloupech přes samotné megasmrky na náměstích až po naprosto dokonalý 3D zvon na Čáře. Prostě ne. Je toho moc, mlátí se to, svítí to a svět se tváří, že by bez toho nebyly vánoce. Navíc je to určitě děsně drahý a všichni páni radní se spokojeně culí, jak jsou na své občany hodní. Fujtajksl. My máme u nás na lampách shluk hvězdiček. Celkem jednoduchý, všude stejný, pravidelně rozmístěný ve slušných rozestupech. Když jsem si jich všimla poprvé, docela se mi líbily, ale pak jsem si všimla, že... blikají. Mezi žlutejma hvězdička problikávají dvě modrý světýlka. Vypadá to jako policejní majáčky. Vypadá to příšerně. Jak to může sakra někdo takhle zkazit?

Děsí mě vánoční dárky. Nikoliv ty pro mě, ale ty, který ještě nemám vymyšlený a vyrobený a hodlám je dát ostatním. Štve mě, že nevím ani, komu chci vlastně něco dát. Štve mě náš pitomý třídní systém, ve kterém dávají dárky všechny holky všem holkám, a kdybych to porušila, tak jsem zrádce. Vím určitě, že je tu nemalé množství kluků, kterým bych nějakou blbost dala výrazně radši než těm holkám, ale ti se zas dost blbě vymezujou. Nemluvě o tom, že klukům se hůř dávají dárky. To je genderově nekorektní, muhehe. Dneska ráno jsem četla v nějaké příloze k novinám článek o genderově korektních a nekorektních hračkách, kde se mimo jiné psalo, že nějací Američani tajili svýmu synovi jeho pohlaví, dokud nenastoupil do školy. Kruté. Začnu svým spolužákům tajit jejich pohlaví a svět bude jednodušší.

Ale jsem šťastná, až nezdravě. Třeba tak, že mám tak dobrou náladu, že mi přijde škoda jít spát a tak nejdu.

Mám radost z toho, že je přede mnou víc dobrých než špatných věcí.

Potěšil mě včerejší koncert Poletíme, kde jsem sice byla poněkud opuštěná, ale dokázala jsem si chytit a vybojovat šťerchátko ve tvaru vařečky a následně ho opět někde ztratit. Alespoň udělalo radost nejenom mě. Já v tom kotli jednou umřu. Nějak se stalo, že tam pogovali vlastně jenom čtyři největší chlápci, občas jejich náhodou připletené nebohé oběti a já, malá hubená, naprosto nekontrolovaně poletující kam ji kdo strčil. Neskutečně jsem si to užívala. I přes to, že ti, kteří tam byli se mnou, vypadali, že by naši "tancující" část možná včetně mě nejraději povraždili a že jsem si naprosto nechutně propotila tričko.

Mám ráda všechny idiota a pošuky a jejich úsměvy.

Ráda řeším binárku v hodině angličtiny.

Mám cesty ze školy kolem čtvrté a to, co se v tu dobu objevuje na západě.

Miluju nácviky sboru a dramaťáku se správnejma lidma.



3x/5-14y2=5
15x*2y=6

Jen si to někdo vyřešte, já už rovnice nechci v životě vidět. Ale dneska už jsem půlku písemky dotáhla až do konce bez chyby, to chce potlesk.

Cmch, dobrou noc.

Adresováno malému papírku na mé skříni

4. prosince 2012 v 22:22 | Fitli |  Veršovaně
Moje já
odpouštějící
příliš?
Skrývá se
za jména jiná,
duší však odpovídající.
Však víš.


Já jsem já. A mám se zatraceně ráda.

Pošukovy tmavomodré úsměvy

2. prosince 2012 v 0:36 | Ïvča |  Deníček?
Je mi dobře. Jinak dobře, než posledního čtvrt roku, jinak dobře, než v týdnu kolem dvacátého září, který mi teď zpětně v tajným deníčku připadal jako nejšťastnější. Je mi lehce. Je mi tak, že bych ráda stála sama u otevřenýho okna v horské chatě uprostřed noci, v tichu, v zimě, stála a přemýšlela. Nebo radši nepřemýšlela, jen stála.

Poslední dva dny byly popravdě příšerný, nebudu říkat, že ne. Ale byl to prostě šok. "Támhle jde..." Jeden pohled. Blikající nebe. Zhroucená já. Snažila jsem se nakecat si, že jsem v pohodě, ale skutečnosti, že jsem o tom přemýšlela i během písemky z matiky a nestíhala kvůli tomu, že mi neskutečně kručelo v břiše a nebyla jsem přesto schopná cokoliv sníst, mi to vytrvale vyvracely. Ještě horší bylo, jak jsem tím trápila ostatní a pohledem na ně znovu sebe. Nakonec jsem se včera uklidnila natolik, že jsem snědla půl plechovky salka a dokázala usnout. A teď mi je skvěle.

Jsem pošuk a mám kolem sebe další pošuky, kteří mě mají rádi. A psy. Mám se dobře. Není důvod, proč bych neměla. Objevuju inspiraci tam, kde bych to až tak nečekala. Překvapují mě všichni, různými směry.

Některé věci v tom deníčku mě taky překvapují, je to tak nedávno, ale některé myšlenky a pochyby si nepamatuju. Musím si ho vážně psát pravidelně.

Nemusím všechno řešit. Nejlepší je neřešit vůbec nic.

Znáte ten pocit, když potřebujete nutně NĚCO udělat, ale nevíte co? Ne něco, ale NĚCO. Každý návrh zamítat s tím, že to není TO NĚCO. Mám to teď s hudbou. Fakt nevím. Jsem teď myšlenkově a náladově úplně jinde, než v poslední době, musím poslouchat něco úplně jinýho, než v poslední době. Loňská zima. Imaginearum. Možná. Front female metal, ten už jsem fakt pořádně neposlouchala ani nepamatuju. Ještě najít zpěvačku, která umí zpívat a hudbu a texty, který nejsou příliš depresivní.

Mysl otevřenější, roztáhlejší, míň pubertální. Už dlouho jsem si nepředstavovala podobu svých pocitů, ale tenhle je tmavomodrý a průhledný jako tma jasné zimní noci. Nálada lehká, nálada prosincová, pokud si můžeme odmyslet školní rok a vánoční shon. Nálada, jako když sněží.

Teď můžou přijít vánoce, teď může přijít konec světa, který by mě zastihnul se splněným cílem.

Je mi dobře a možná ještě líp.