Listopad 2012

Sluchátková

29. listopadu 2012 v 22:55 | Fitli

Chvíle

27. listopadu 2012 v 21:31 | Fitli |  Deníček?
Chvíle výhodných nákupů
Chvíle děsivých článků
Chvíle malých i větších vzájemných slibů
Chvíle málo vysvětlujících vysvětlení
Chvíle zmatených koláčků
Chvíle zpráv, jež putují po trojúhelnících místo přímo
Chvíle, kdy nevím, jestli brečet, nebo se smát. Smích hysterický, škodolibý, nebo normální?

Svět je zřejmý. To není můj momentální názor, to je prostě konstatování. Všechno se chová docela očkávatelně, když se člověk dvá ani ne moc, ani málo.

"A není to zřejmé?" To je teď moje odpověď. Možná by se včera hodila líp než ta použitá.

Vážení a milí

25. listopadu 2012 v 2:16 | Fitli |  Deníček?
Mám za sebou nejhorší výsledek na šifrovačce všech dob... ale ne, tohle se mi vlastně stalo už podruhé, ale tenkrát jsem fakt neplánovala vyhrát. Skončit na druhé šifře je každopádně víc než jen smutný. Prej tak dopadla asi půlka týmů. Drazí orgové, takhle se to nedělá.

Pořád mám trochu pocit, že za to můžu já, hnedka jsem to vzdala a tak od deseti večer jsem si nepřála nic jinýho než jet dom a moct jít spát, nebo ještě líp napsat mail začínající slovy "Vážení a milí." Mám poslední dobou zvláštní zálibu ve psaní mailů. Člověk tam nenapíše takový kraviny jako do chatovacího okýnka. Jsem maximální bordelář, ale přesto pořád nacházím spoustu neuvěřitelných naplňujících věcí, jako je psaní dlouhých organizačních mailů, vytváření seznamů a zakládání spousty zbytečných, ale skvěle uspořádaných složek v počítači, abych je pak při ukládání souborů mohla úspěšně ignorovat. Děsím se tím.

Předchozí dlouhej organizační mail byl odpovědí na jinej dlouhej organizační mail. Řeklo se, že na oddílovejch velikonočkách bude málo místa a může jet jenom tak 5-6 vedoucích, nejlepších z nejlepších. Napsala jsem, že nejedu, protože se jako nejlepší z nejlepších necítím. Všichni mě z neznámých důvodů začali uklidňovat, jako kdybych řekla, že s oddílem končím úplně. Trochu mě zděsilo, že si mysleli, že to myslím tak vážně a mi většinou spíš podryli sebevědomí tím, jak mě přirovnávali k některejm případům, jak mi tvrdili, že přece nejsem až tak špatná a vyzdvihávali moje malé a bezvýznamné úspěchy. Já na tom přece nejsem až tak špatně, aby se na mě mohl někdo křečovitě usmívat a říkat mi, že nevadí, že neumím organizovat hry, že přece umím zase pěkně kreslit. No děkuju pěkně.

Nemluvě už o těch, kdo okamžitě napsali jenom "Já jedu," očividně bez nejmenšího zamyšlení. To jsem fakt jediná alespoň trochu sebekritická? P., jestli si tohle čteš, tak Saša psala, že přesně to, co jsem napsala já, už během svýho působení v oddíle jednou slyšela. Od tebe. Nepřekvapuje mě to. Mám pocit, že už jsem viděla dost lidí, kteří na tom byli v oddíle vlastně celou dobu stejně jako já a jako vedoucí vydrželi maximálně dva roky. Chtěli zůstat, ale nebavilo je to. Pár z nich už se mnou bylo srovnáváno, ale já prý narozdíl od nich mám to, co se od správného vedoucího očekává. Co, když jsem si zrovna o nich i ve spoustě jiných věcí připadala podobná? Já tam chci být, mně by se stýskalo, oni mě tam všichni chtějí, mám pocit, že víc, než většinu ostatních, ale já říkám jedno, mě to zatím nebaví. Ne zas tak moc jako ty ostatní.

***********************************************

Víte, co bylo včera večer/tuhle noc/prostě před pár minutama? WMOR. Ten festival, co má v logu pěkný rampouchy. To je divný, protože takový rampouchy v listopadu prostě nebývají. Víte, kdo tam byl a měl koncert jako poslední? Jo, Sonáta. Víte, kdo tam nebyl? Jo, já. To neva, prej jsou stejně nejlepší na samostatnejch koncertech, já si počkám. Už jenom skutečnost, že su jenom osmdesát kiláků od svojí možná ne hudebně nejoblíbenější, ale rozhodně nejuctívanější skupiny je celkem terno. Já bych si to vlastně skoro neuvědomila. To je hrozný, já už poslední dobou nějak málo uctívám svoje oblíbené hudebníky a kašny a všechno. Chudáčci, jsem na ně zlá. Před chvilkou jim to tam skončilo. Kdybych tam byla, tak se s nima třeba právě teď můžu setkávat. Fakt, terno, ale ne takový, jako před půl rokem.

Ale každopádně chci v březnu na Eluveitie a Sabaton. Teda hlavně na Eluveitie. Chci na metalovej koncert. Hodně moc chci na metalovej koncert a nikdo nikdy nikam nechce jít se mnou.

***********************************************


Mám úplně drsně prázdninově rozhozenej denní režim, včera /dneska/někdy jsem vstala v poledne, hrála tetris, snažila se psát, obědvala, spala, chvíli byla snesitelná, začala mít pocit, že ještě za ten den dokázu něco udělat a v tu chvíli zjistila, že je čtvrt na jedenáct, tak šla spát, ale pak zas vstala a psala tohle. Nejsem si úplně jistá, jestli jsem to napsala ve správném poředí. Musí být pěkný dopředu vědět, kolik času za den jste schopní dělat co potřbujete.

Mám pocit, že jsem teď totiž fakt schopná fungovat jenom v noci. Protože šedý dny jsou šedý, ale jejich noci jsou stejně černý, jako noci těch barevnejch. Každá barva je světlá černá. Jedna z mála myšlenek, který jsem nikomu neukradla a líbí se mi. Na jednu stranu mě rozčiluje, že přicházím domů za tmy, ale zase vím, že ve dne jsem fakt nepoužitelná. Já bych v noci tak ráda fotila, ale ono to nejde. Já bych v noci tak ráda třeba i uklízela, když vím, že ve dne to nedokážu, ale zavazí mi přitom spící lidi. Já bych...

Mám lehkou hlavu

19. listopadu 2012 v 0:01 | Fitli |  Deníček?
V posledních dnech se udála dost dlouhá řada věcí, z nichž mám pocit, že se mi jen zdály. Byly trochu absurdní, ale zároveň přesně pasovaly na to, co jsem věděla a myslela si už předtím. Každou vteřinou mám pocit, že se probudím a bude zase středa nebo možná čtvrtek ráno. Přesně by to sedělo jako sen, ale ne jako opravdová skutečnost. Kdyby jich alespoň nebylo tolik za sebou, možná bych se donutila jim věřit. Víceméně jsou pozitivní. Asi nechci vstávat.

Po nejhektičtějším týdnu od začátku roku a možná i za celou mou školní docházku přišel nejklidnější a nejprázdnější víkend, jaký pamatuju. Nijak zvlášť moc spánku, sice možná trocha povinností, ale ty nespěchají, tak budu radši čučet do blba. Když považujete za největší úspěch víkendu, že jste si napustili vanu, je to krize. Jo, hrála jsem na kytaru a mám nový lyže a lyžáky. Tak jo, tak alespoň něco pozitivního.

Poslouchám takový ty klidně smířlivý flegmatický melodie, jestli víte, co myslím. Neumím to zařadit konkrétně, jedni o sobě tvrdí, že jsou punkeři, další indie rockeři, pak folk heavy metalisti a nakonec prostě moderní folk. Všichni ale mají něco společnýho, co neumím popsat. Asi mlácení do akustiky a k tomu klidnej rozplizlej hlas, co zpívá něco, čemu sice nerozumím a ani se o to nesnažím, ale hrozně mě to uklidňuje. Jestli jsou pod tím dudy, housle nebo bubny je mi jedno.

Najednou nic nemusím, teda doufám. Najednou se zase docela těším do školy. Mám se na co těšit obecně. Stejně jsem se dneska hrozně naštvala jenom kvůli tomu, že neumím hrát na kytaru tak, aby mě z toho nebolela hlava. Ale mám se dobře. Svět mě má rád. Mám ráda svět. Mám lehkou hlavu.

5. Šest věcí, o kterých si přeješ, abys je nikdy nebyla bývala udělala.

18. listopadu 2012 v 1:18 | Fitli |  O mně
Já to dala! Naráz a celkem bez problémů. První bod je o dost jiný než ostatní, ale s tím už jsem se srovnala. S ostatními jsem se srovnat nestihla, kvůli tomu, že udály mezi srpnem a včerejškem, ale jsou to víceméně maličkosti a zapomenu na ně co nevidět. Fakt nemám potřebu si vyčítat něco, co bylo dřív. Všechno nějak dopadne, buď se z toho poučíte, nebo nějakým způsobem vybruslíte, nebo je to taková blbost, že na tom nezáleží. Ale tady je teda máte. Seřazeny podle času, zhruba.
  1. Tak zatraceně dlouho mi trvalo najít si místo v kolektivech. Hlavně v tom školním. Jo, jsem zatraceně spokojená s tím, kde teď jsem, ale dva nebo tři roky jsou na rozkoukání trochu moc. Tři roky jsou trochu moc na to být nešťastná a nevědět, co s tím. Přiznávám, že jsem v té době prostě neviděla smysl života, neměla se ráda a občas slyšela nějakou větu, která se mě dotkla tak, že jsem přemýšlela, že odejdu zpátky někam na základku. Fakt, bez legrace. Jenom si teď nejsem jistá, jestli jsem nejdřív začala být šťastná, nebo si začala nacházet kamarády. Ale ono se to potom vrství. Alespoň si můžu být jistá, že ti, s kterejma se kamarádím teď jsou doopravdy ti správní, ne ti, vedle kterých jsem si čistě náhodou sedla první den. Tenhle bod je možná jedinej, u kterýho si fakt myslím, že by to teď bylo jinak. Doufám.
  2. Na Korsice jsem byla protivná. Neměla jsem tam důvod k tomu, jak jsem se chovala, vím, že jsem tím musela všem lézt na nervy, ale vězte, že vy jste mi lezli na nervy taky. Nejsem schopná vydržet dlouho v malým kolektivu, když nemůžu na chvíli zdrhnout do lesa, utřídit si myšlenky v šalině a prožít tu podstatnou povečerkovou část svýho života. Furt je mi to trochu líto, ale mám pocit, že tam ke konci každý už myslel jenom na sebe a hrozně snadno se na ostatní naštval, včetně mě. Lituju toho, jak jsem se chovala, ale nemyslím si, že kdybych tam byla znova, tak by to vypadalo jinak. Prostě tohle už jsem jednou já.
  3. ZTRATILA FOŤÁK! A ztratila milion věcí před ním. Nepoučitelná. (Ale teď se v Tišnově našly moje tři čtvrtě roku pohřešovaný sluchátka, heč!)
  4. Šla do školy relativně pozdě i prvního září. Tohle platí pro dva roky, v obou případech jsem musela a musím sedět celej rok v první lavici, což naštve. Ještě že letos nesedím sama.
  5. Moje pasivita v posledních týdnech a měsících. Tohle pořád přetrvává a já nejsem schopná s tím hnout. Neumím uskutečnit divný plány a už vůbec se přizpůsobit náhlým situacím. Je zvláštní, jak pouhé nic dokáže člověku zkazit náladu. Štve mě, kolik situací a témat už jsem promrhala, ale vím, že je budu vesele promrhávat dál.
  6. Mluvení v množném čísle. Nemám co mluvit a jednat za ostatní. Ono jim to nemusí být příjemný. Ale toho si člověk nevšimne, alespoň ne v tu správnou chvíli.
Je celkem smutný, že skoro všech těch věcí fakt lituju, ale vím, že by to znova dopadlo stejně. Co už :D

Teď nejsem já

14. listopadu 2012 v 23:24 | Ïvča |  Deníček?
Ta úplně blbá bezdůvodná nálada končí, teď přichází období, kdy se mi absolutně mění pocity několikrát za den. Jsem z toho vyděšená. Nestíhám. Vůbec nic nestíhám, a přesto teď píšu článek. Protože prostě má být napsán.

Je skvělý pocit mít na sobě košili, která vám připomíná někoho jinýho a ve které si připadáte jako někdo jiný, učesat si vlasy jako někdo jiný. Napsat si do deníčku:
"Já nejsem já,
já maličká,
už nejsem já,
jsem Anička."
Tvrdit si, že to nejsem já, kdo nestíhá, že to nejsem já, kdo je nevyspalej, že to nejsem já, na koho budou učitelé případně řvát. Jenom chudák Anička, je trochu neslušné nechat ty učitele řvát na sice ne až tak známého, ale pořád reálného a sympatického člověka. Každopádně bych chtěla být Aničkou. Anička působí jako správný člověk. Určitě má štěstí, já ho dneska měla, všechno se mi dařilo, všechno mi prošlo. Pak vyšlo slunko a já si i rozpustila ty vlasy... Mám ráda slunečný dny. Mám ráda rozpuštěný vlasy.

Každopádně jsem fakt málo já. Jsem já, ale jsem Anička. Jsem Můzra a Můzra je já. Jsem Sofie. Jsem Edith.

37 prej vždycky toužila být jako knižní postavy. To já tolik ne. Jo, byla jsem do nich zamilovaná, někdy fakt neuvěřitelně, zdály se mi o nich sny, ale nesnažila jsem se jim vyrovnat. A taky jimi asi dost často prostě jsem. Dobrý knížky se mi dost často promítají do života tak, že řeším zároveň se svými problémy i ty jejich. Pokud je v knížka myšlenková, strašně mě to nakažuje a začínám myslet jako hlavní hrdina. Trochu mě to děsí.

Zítra mám volné odpoledne. To se musí využít. Asi zase zariskuju a vezmu si do školy foťák. Kdybych měla stihnout přijet dom a jít zas ven, už nebude hezký světlo.

Otázky na asku. Zase jsem si skoro všechny přečetla. Líbí se mi, co jsem odpověděla.

Mám pocit, že mě bude navždycky pronásledovat číslo tři, alespoň co se lidí týče.

Vymyslela jsem v hodině matiky místo slovních úloh na rovnice, jak vypočítat úhly převrácenýho čtyřúhelníku. Teď mi dochází, že je vlastně jednodušší a zřejmější, než jsem myslela a vlastně jsem ten samý objevila dvěma různými způsoby. Ach jo. α+β=γ+δ.

Pak další blogové přání k narozeninám. Všechno nejlepší, nejzvláštnější a přitom z mého pohledu teoreticky nejnormálnější osobo mýho světa. Fitli verze 2.0, zdokonalená o půl roku výzkumu (tohle je jenom moje uklidňovací myšlenka, když se mi zdáš příliš úžasná, neber ji vážně.) Jsi pro mě důležitá, nejdůležitější, díky za to, že jsi, že nejsem sama taková. Hodně štěstí, inspirace a dobré nálady. Škoda jenom, že mi ty narozeniny musel připomenout někdo jiný, přestože jsem si to datum pamatovala. Chce to dárek, teď lituju, že jsem to minulý přání tak odflákla. Na.
Nevím, proč hvězdička. Proto.

A teď je na řadě kůrovec...

4. Sedm věcí, nad kterými často přemýšlíš

10. listopadu 2012 v 21:12 | Fitli |  O mně
  1. Nedělám něco náhodou špatně? Pořád se kontroluju, jestli náhodou nedělám něco, co by nějak odporovalo mým myšlenkám a ideálům a když jo, tak se toho snažím zbavit. Jestli nejednám s ostatními nějak hnusně, jestli se nenechávám příliš ovlivňovat davem. Ono je totiž nejhorší o sobě něco tvrdit a pak to podvědomě nedodržovat.
  2. Lidi a vztahy. Neustále rozebírám ostatní, jací jsou, jak se chovají ke mně a sobě navzájem, co kdo řekl a co kdo udělal. Obsáhlý bod, který by si asi zasloužil spíš to první místo.
  3. A teď se stane. Nejsou to žádný plány daleko do budoucnosti, ale hrozně ráda si vysnívám, co se přihodí za pár minut. Že do té šaliny, kterou právě jedu přistoupí zrovna náhodou ten, s kým potřebuju mluvit, já mu řeknu to a to a on mi na to odpoví tamto a tamto, nebo něco na ten způsob. Obvykle jsem pak naštvaná, když se to nesplní, přestože se to splnit prostě nemůže.
  4. Proč? Ptám se sama sebe na všechno od základních životních otázek až po důvody naprostých blbostí a hledám odpovědi, podle kterých se snažím jednat. Úzká souvislost s prvním bodem.
  5. Geometrie. Tohle je časté a dost zvláštní téma přemýšlení v těch chvílích, kdy už skoro spím, nebo nemám sílu přemýšlet o realitě. Přemýšlím o tom, jak co zkonstruovat, prodlužuju strany různých útvarů a sleduju, jak se mění úhly... Málokdy něco vymyslím, ale vždycky se k tomu tak nějak samovolně uchýlím a fakt si v těch chvílích připadám jako šílený matematik :D.
  6. Moje nálady a jejich cykly. Ty řeším víc než dost. Proč jsem šťastná, proč jsem smutná? Když jsem teď tak šťastná, znamená to, že každou chvíli přijde ten bolestivý zlom? Jsou moje občasný stavy deprese? Nelezu těma náladama ostatním na nervy už moc? Bylo mi řečeno, že to nemám tak řešit, ale to je těžký. Svazujou mě hrozně moc, na nátlaky zvenčí kašlu neustále a ráda, ale tyhle vnitřní mě fakt škubou a rozhodně mě nenechají, abych je ignorovala a zapomněla na ně.
  7. Teď vidím... Ne nějak překvapivé nebo zajímavé, ale časté téma. Lidi, se kterejma jedu v šalině, lidi, co jdou po ulici, písmenka skákající z monitoru a atmosféra zvláštních míst, to všechno patří sem. Nevím, jestli se to dá tak úplně počítat, ale snad jo.
Všechno to je hrozně obecný, ale jinak jsem to sepsat nezvládla. Asi jsou moje myšlenky příliš různorodý na to, abych je specifikovala konkrétněji. Takhle to alespoň je napsaný dlouhodobě bez ohledu na momentální náladu a okolnosti.

Oboustranně

10. listopadu 2012 v 1:00 | Fitli |  Deníček?
Můzra mi to připomněla. Znáte ten pocit, kdy se probudíte a víte jistě, že se vám zdálo něco výjimečně zajímavýho, ale nemůžete si ani za nic vzpomenout na to nejdůležitější. Ale stalo se vám to někdy naopak? Jakože jste si ve snu nemohli za žádnou cenu vzpomenout na tu věc, na kterou myslíte v reálným životě prostě furt? Naštěstí jsem si ráno okamžitě vzpomněla, ale ten pocit bezmoci, když najednou nevíte to nejdůležitější... A taky tak nesnášíte ty sny, které se odehrávají v reálném světě v budoucnosti, mají naprosto realistický děj a jediná chyba v nich je ta skutečnost, že nevíte, co se dělo v době mezi současností a tím snem? Pokud možno se vás tam na to ještě někdo zeptá a vy jste za blbce, protože nevíte, co se dělo včera.

Jsem opuštěna. Jsem opuštěna, protože všichni skauti nemilosrdně odjeli na rádcáky. 37 má s sebou moji Krysu, aby poznala svět a spoustu skautů. Původně jsem ji chtěla poslat radši na Rozrazil, protože je tam víc lidí, kteří mě znají a mohli by si o mě společně s Krysou NĚCO myslet, ale Holy se o ni nechtěla starat. Její smůla, mohla mít na tři dny nejkritičtějšího a nejironičtějšího plyšáka na světě. Každopádně jsem teď ale ještě opuštěnější. Je poněkud děsivý, jak jsem závislá na skautech.

Vytvářím si knihu seznamů. Ta ápětková pevnodesková věc, co měla být před rokem čtenářskej deník je ideální. Potřebuju víc ápětkovejch pevnodeskovejch věcí, abych si do nich mohla zapisovat důležité věci a pak vytvořit seznam ápětkovejch pevnodeskovejch věcí. Kniha seznamů začíná Seznamem seznamů. Následuje seznam lidí, kteří pijou v jídelně vodu, seznam věcí, který si k něčemu přeju a tak dále. Je zvláštní, jak ráda sestavuju seznamy všeho. Neřekla bych to do sebe.

To bylo krátké. To bude tím, že píšu moc často, ale já to potřebuju. Psát věci, který nemůžou nikoho zajímat. Ale to je mi jedno.

Ve čtverečcích

8. listopadu 2012 v 22:31 | Fitli |  Počítačově
To bych nebyla já, abych se zase neozvala v dobu, kdy bych podle svých nových spánkových pravidel měla být už v posteli. Nesnáším stav, kdy je mi ráno tak blbě, že nemůžu jít do školy a nevím, jestli je to nemoc, depka, nevyspání, nebo strach z testů. Ale byla jsem za celý den vzhůru tak pět hodin a dneska jsem fakt celej den myslela, že omdlím. To fakt není normální.

"Už zase jsem ti nachystal svačinu a tys ji nechala doma!"
"Já nebyla ve škole..."
"Seš nemocná?"
"Já nevím, ale bylo mi ráno blbě, tak jsem volala mamce, že tam nejdu."
"Fyzicky nebo psychicky?"
"Já nevím!"

Už je mi dobře. Relativně. Ale spousta věcí mě okamžitě hned zase nervuje. Čtu Cestu k mým matkám a baví mě to, ale je mi z toho taky špatně. Nechala jsem omylem ve škole plyšovou krysu. Nemám co ňufat, což už je fakt krize.

Ale musím spát, psát testy, bavit se o kousání cizích lidí do krku a zase spát. Ať se to nestíhá projevovat.

Kamarádím se teď se čtvercovejma digitálníma formátama. Čtvercový jsou obaly na cédéčka. Až budu jednou umět zpívat nebo na něco hrát, můžu vydat cédéčko. Skvělé vyhlídky.


Radůza. Dokonalé pro tohle roční období. Sloveso kát se. Ona mě vlastně spoustu naučila. Spoustu obecné češtiny, ale i spoustu dalšího. Na jaře jsem četla její knížku. Ta byla úžasná. Jenom si vzpomínám, jak se mi kvůli ní najednou změnilo vyjadřování. Pražština a krátký věty.



"Babička měla dva stejné kocourky. Aby je od sebe rozeznala, jednomu dala jméno Mourek a druhého utopila."

Radši dobrou noc.

Štvu teď sama sebe

6. listopadu 2012 v 18:20
...když kašlu nejen na školní povinnosti.
...když si neumím nic zorganizovat a všechno dělám buď vůbec, nebo až na poslední chvíli.
...když jsem si sežrala všechny oranžový gumový žížalky.
...když dělám odporný hrubky.
...když se vymlouvám na moc práce školy a místo toho píšu další prachmizernej článek.
...když tenhle článek napsal už někdo přede mnou a já musím taky.
...když píšu na školní mrňavé klávesnici svým superpomalým způsobem, někdo se mi přitom kouká přes rameno a znervózňuje mě tím natolik, že neumím napsat slovo elektřina.
...když nejsem schopná koukat se na někoho, jak čte jakejkoliv můj text.
...když jsem vždycky ta, které musíte napsat ahoj jako první vy.
...když mám na OČJ úplně stejně bodů jako loni a k tomu se přede mě nacpalo o čtyři lidi víc.
...když mám ve všech věcech absolutní bordel.
...když nejsem schopná prostě jít a udělat o potřebuju.
...když neumím pochopit, proč někdo něco dělá, přestože mi to vysvětluje.
...když se jsou moji nejlepší kamarádi naštvaní a já nejsem schopná s tím něco dělat.
...když kašlu na lidi, pro které jsem důležitá.
Ale furt jsem to já. Ta, která v poslední době nechápe smysl mikin a sedí doma v kožešinové bundě a cítí se seversky. Tak jsem si postěžovala a teď jdu zase myslet optimisticky. Tímto vyhlašuju válku šedým dnům, které už mě právě teď přestaly bavit.
Líbí se mi teď alba od Sonaty, která jsem měla ráda, když jsem je začala poslouchat. Snažila jsem se vypátrat, kdy to bylo, ale nepovedlo se mi to. Někdy v zimě, ale tím končím. Vím, že jsem do nějakého dávného článku o ničem dávala Replicu, vím, že to muselo být ve středu v informatice, ale ten článek jsem nenašla. Ale přečetla jsem si spoustu starých keců. Nepíšu teď o nic líp, nemyslím si o tolik jiný věci, ale stejně se za ně stydím. Proč?