Říjen 2012

Myšlenkový paradox

23. října 2012 v 21:33 | Ïvča |  Ïvča, Fitli a zbytek vesmíru
Včera jsem se snažila sepsat sedm věcí, o kterých často přemýšlím. Mám jich pět, dál si nejsem vůbec jistá. Ale došlo mi, jak se moje myšlenky mění, jako menší jsem pořád jenom snila a vymšlela příběhy, pak následovalo něco jako puberta, kdy jsem se hledala, přemýšlela jsem o sobě, o tom jaká mám být, kam se řadit, o smyslu života...

A teď už jsem to pěkně dlouho nedělala. Sami se podívejte, že už pěkně dlouho nepřibyl žádnej takovej článek. Přemýšlím o vlastně nedůležitých věcech, které jsou přitom těmi, bez kterých by nebylo nic. Řeším, co bylo je a bude, přemýšlím, co vlastně děláme ve škole, jak vydržím nedostatek spánku. Jenom občas o tom, co si o mně myslí ostatní a jestli je mi to fakt jedno, ale to je vše.

Mám pocit, že nemám co řešit. Mám filozofii, které věřím, vím, jaká chci být a jsem v rámci možností taková, jsem šťastná.

Jsem najitá. Nalezená. Neznamená to, že jsem něco jako dospělá? Nebo je to jenom nedostatkem blbejch nálad, který se mi poslední dobou celkem vyhýbají? Myslím, že už jsem v tomhle stavu párkrát byla, ale pak přešel, ale tenhle se mi zdá hlubší a trvalejší. Mám v sobě a ve všem jasno, svět se ke mně chová celkem mile, vracím se jednoduššímu způsobu myšlení. Možná bych si toho ani nevšimla. Nijak zvlášť mi to nevadí, jenom mě z toho trochu mrazí v zádech, mám pocit, že se za mnou uzavírá nějaká další kapitola, další vývojový stupeň.

Jenže teď o tom zase přemýšlím, píšu článek, takže to není úplně pravda. Je to všechno myšlenkový paradox.

Nenazvaná gimpovitost a nikam nevedoucí diskuze

18. října 2012 v 0:31 | Fitli |  Počítačově
Dneska se strhla zajímavá hádka pod fotkou na ksichtnize. Pod fotkou, na které jsem já, konkrétněji moje nohy. Mohla bych tu fotku smazat, ale to neudělám. Není to nic, co by zlomilo moje ego, co by navrtalo moji úžasnou náladu, ale spíš mě překvapuje, jací ignoranti se vyskytujou na výběrovým gymplu, jak se občas asi chovají i k ostatním, kterým to není tak jedno jak mně. Před dvěma roky bych se z toho fakt složila. A taky, jak se někteří naopak umí zachovat správně, i když bych to třeba od nich zrovna nečekala. Ale jsem na sebe docela hrdá, že jsem to myslím ustála docela se ctí.

Já nejsem underground, já jsem hnus. Ale je mi to jedno. Já jsem především nechápavý koláček.

Řekla jsem si, že bych měla víc využívat svůj úžasný tablet, tak tady máte výplod dnešní noci. Začínám být po několika dnech s minimem spánku poprvé unavená. To je dobře. Alespoň se nebudu muset po škole pohybovat poskakováním.


Jenom další z přemíry přehnaně optimistických článků

15. října 2012 v 22:53 | Fitli |  Deníček?
Vždycky se objeví něco, co ve mně ten permanentní šílenej úsměv zase probudí, někdy to jsou věci velké a složité, ale dneska mám radost z toho, že jsem bez chyby na první pokus vypočítala šest rovnic do matiky, což je u mě fakt rekord. Přemýšlím, že bych na stará základková kolena začala dělat úkoly doma, protože tohle mě fakt potěšilo. Taky bych mohla začít pravidelně uklízet. Nebo chodit spát, když se vrátím ze školy a pak se probouzet večer s tím, že už mám půlku denního spánku za sebou a můžu být bez obav vzhůru o noci. Prej se to tak fakt dřív dělalo, je to přirozený.

Pořád jsem nedodělala to menu, ale k tomu se taky dostanu, nebojte. Ke všemu se dostanu, mám přebytek energie. Možná dneska v noci napíšu svůj imaginární životopis do občanky, kterýho jsem se původně neplánovala vůbec dotknout. Uííí. Jsem v tuhle chvíli něco jako Pinkie.

Mám foťák, teda, není můj, ale když se budu hodně snažit ho neztratit, tak ho možná i můžu vzít do ruky. Takže se možná můžete těšit i na moje plánované fotostripy o mejch plyšácích, kryse punkerce, co si o lidech myslí strašný věci, dobrosrdečným netopýrovi, trojici pavouků a hadovi, co ještě nevím, jakou má povahu. A taky o sestřiččiným drakovi, co neumí vyslovit R a psovi, co se bojí černé. Ale říkám, že jenom možná :D.

Nikdo si zatím neostříhal vlasy.

Dostala jsem jedničku z češtiny a jedničku s hvězdičkou z biologie, přičemž jsem skoro nepoužila tahák.

Vyhrála jsem šifrovačku.

Je mi nezdravě dobře, přestože o víkendu už můj optimismus začala nahlodávat nějaká nálada. Za chvíli se už zas snad dostanu do stavu, kdy budu mít depku z toho, že je všechno moc dokonalý a já nemám co řešit. Ale zatím naštěstí mám. Mám sice hrozně moc energie, ale když nevíte, co máte v dané situaci dělat, tak je vám energie na nic. Co už.
Musím nějak dovyužít svůj drahocený archiv fotek, ale nelekajte se, že jsou všechny z léta.

Dvě hodiny k dobru

11. října 2012 v 23:35 | Fitli |  Deníček?
Už jste slyšeli o té holce, která se ráno rozhodla jít v sukýnce a pseudogládách jedenáct kilometrů do školy pěšky, ale nakonec to stejně nestihla?

Ale stejně z toho mám naprosto úžasnou celodenní náladu. Byla jsem barbarsky probuzena o půl sedmé, přestože jsem měla na desátou, ale po půl hodině jsem z postele stejně vylezla, nějak jsem měla radost z toho, že mám dvě hodiny bdění navíc. Chvilku jsem seděla u počítače, osprchovala se studenou vodou a po osmé si řekla, že dneska zkusím lít do školy pěšky. Poprvé po čtyřech letech.

Žiju v bodech

9. října 2012 v 22:02 | Fitli |  Deníček?
  • Koukat z okna šaliny
  • Být zhroucena ze smrti skoro cizího člověka a zároveň mít po boku někoho, kdo je z toho zhroucen ještě mnohem víc
  • Propiska, který neví, jestli je krysa na mém rameni živá nebo ne
  • Lidi, kteří nevěří, že roh je úplně to samé, jako jakákoliv jiná picí nádoba
  • Mít na desátou
  • Těšit se každý den do školy
  • Neumět odpovědět otázku z fyziky
  • Kreslit si po rukách
  • Zpívat ve sboru Ievan Polkku
  • Měřit rychlost školního internetu pomocí lajků
  • Psát do zeměpisu místo úvahy básničky (co si mám sakra myslet o vodohospodářském systému ve Slavkově?)
  • Být na sebe naštvaná, protože se neumím začít jen tak bavit s lidma
  • Napsat na ksichtknihu tři statusy denně
  • Sedět u počítače zabalená v dece
  • Plánovat akce, které nejsem schopná uskutečnit
  • Být úplně první na youtube, kdo viděl novou nahrávku mojí momentálně nejoblíbenější písničky
  • Být šťastná...
Už třetí článek tohohle typu za sebou, já vím, ale nejsem schopná psát jinak. Mám skoro připravený design, ale bude potřeba ho ještě hodně doladit na blogu, tak musím počkat, až budou všichni spát, nebo alespoň všichni kromě Můzry. Když mám na desátou, můžu si to dovolit. Nebo půjdu naopak spát brzo, vstanu normálně a půjdu nějakou významnou část cesty do školy pěšky. Nebo tam přijdu na osmou a budu se smát těm, co se musí učit, jezdit po zadku ze schodů, povídat si s Uršulou a prohlížet si klučičí záchody, jako jsem to dělala včera, když nám odpadly poslední dvě hodiny. Nebo udělám něco úplně jinýho, náhlý rozhodnutí jsou stejně nejlepší.

Po zrcadle v koupelně nám leze beruška

5. října 2012 v 23:58 | Fitli |  Deníček?
Škoda že nemám foťák, vyfotila bych vám ji. Poslední dobou se děje příliš moc věcí, o kterých nestíhám psát. Jsem šťastná, někdy tak normálně, někdy neskutečně moc. Nechávám malé radosti překrýt větší starosti a úspěšně se mi to daří.

Z naprosto odlišných lidí, kteří jsou v podobně divné situaci, se dá poskládat obstojná skupina, těžko říct, jestli je to dobře nebo špatně.
Zatímco jiní se uprostřed noci bojí, aby je náhodou nepotkali jejich vedoucí, my dostaneme nekolikanásobnou pochvalu za to, že se integrujeme.
Když ve tři vylezete ze stanu, protože se vám nechce spát a jenom bloumáte po nočním tábořišti na svém snad nejoblíbenějším místě, zjistíte, že se tam takových postaviček pohybuje víc.
V sukni se dá obstojně lozit po vlhkých skalách, i když na vás všichni koukají dost nechápavě.
Slavit 145. výročí čehokoliv je kravina, ale hlavně když se člověk ulije z češtiny.
Člověku se může zdát o vyplňování otázek na stupidní stránce, na které je beznadějně závislý.
Většina věcí se děje přesně tak, jak by to člověk čekal. Tímto dík těm, co se chovají nepochopitelně, byť jim to většinu času vyčítám.
Neskutečně rychle střídám smích, slzy, hryzání se do ruky a mlácení hlavou do všeho kolem. Ono to je vlastně všechno to samý. Neřekla bych do sebe nikdy, že jsem takovej cíťa. Až se zítra rozbrečím uprostřed vlastního koncertu, nemějte mně to za zlý.

To bude všechno. Ono se štěstím píše o dost hůř než smutkem a člověk se vlastně vůbec nepotřebuje se z něj vypsat, ale musím si tenhle čas někam poznamenat. Jinak, kdo tak ještě neučinil, nechť se mě na cokoliv zeptá, baví mě odpovídat.

A tuhle písničku prostě miluju, ani nevím co se mi na ní tak líbí...