Těm, co si to asi nikdy nepřečtou od jedné bezvýznamné skoroinstruktorky

27. května 2012 v 20:24 | Ïvča, jo, ta Ïvča |  Deníček?
Tak už tu straším zase. Dokonce dvakrát. Zaprvé se fyzicky vracím domů ze školy v přírodě a následnýho pionýrskýho, což je vlastně smutné, protože tem týden s geniálními lidmi a s potlačováním mojí blogové závislosti byl fajn a navíc se vrací...ta Ïvča. Čekejte teď milión hrozně optimistickejch článků plnejch rozmazanejch fotek se zvláštním významem, ale nejdřív musím vyventilovat tohle, pak budu možná i použitelná.
Jako po každé oddílové akci musím hodnotit. To už je rituál. A občas musím hodnotit hnusně. Hodně se změnilo. K lepšímu. Ale spousta věcí mi vadí, těžko říct proč. Asi jsem vyrostla. Asi jsem moc náročná. Mám najednou pocit, že nejlepší parta na světě je jenom jakási snůžka lidí posbíraných okolo klubovny, kteří spolu nemají nic společnýho.


Mám pocit, že i ti vedoucí a instruktoři, o kterých jsem si do teď myslela, že jsou moji kamarádi a berou oddíl v pohodě, si myslí, že jsou něco víc, když mají nějakej papír, kterej já dostanu až za pár měsíců, že mi musí říkat, kde mám spát a že si mám čistit zuby, když mně bude patnáct až za týden. Na jednu stranu chci zůstat malá, ale na druhou si myslím, že i s malými by se mělo jednat trošku jinak.

Nejvíc mě naštvala jedna osoba. Jedna osoba, kterou jsem měla fakt ráda. Tohle byla první vícedenní akce, na které byla "dospělá". Jako by to číslo něco znamenalo. Najednou byla v mnohých chvílích ta jediná velká a to moc nezvládala. Je to škoda. Třeba se jednou naučí být zas stejná.

Další rozčilující jsou naše dvě instruktorky. Ty jsou pořád stejný. Jedna tichá, klidná a naprosto flegmatická, druhá, kdysi úžasná kamarádka, má teď pocit, že je lepší než my o jediný rok mladší. To že se ke mě chová ještě jakž takž normálně, ale na ostatní podobně starý děcka kouká jako na něco podřadnýho jí fakt moc nepřidává. A navíc se obě pořád separujou. Baví se s člověkem z jinýho oddílu, kterýho jsem já brala za kamaráda, ale ony si ho musí přivlastnit a já pořád patřím k těm, se kterýma si teď najednou nerozumím. Já musím zůstat u našich děcek a hrát pitomý mezioddílový soutěže, musím porážet všechny plnoletý, protože ony jsou líný a dělají, že k nám nepatří.

A potom my. Jsme jiní. Možná jsem jiná jenom já, já nevím. Kde jsou ty časy, kdy jsem se na úterní dvouhodinovou schůzku těšila víc než na víkend jenom proto, že je uvidím? Kde jsou ty tábory s naprosto pitomým programem, na které jsem se těšila celý rok? Kde jsou noci, kdy jsem se v nacpaným špatně postaveným stanu tiskla k milované osobě, zatím co ona spala? Proč mi najednou všichni připadáte tak nijací?

Myslela jsem, že když mi nějaká akce vadí, je to kvůli jednomu člověku, ale asi to není pravda. Ona k nim možná sedí líp, možná je to s ní i lepší, protože se baví pořádně alespoň někdo.

Vzpomínám si, jak mě před dvěma roky právě holka zmíněná v pátém odstavci přesvědčila, že ve vedení to bude fajn, i když jsem se na to předtím chtěla vykašlat. Jak jsem si řekla, co ve veškeré náplni oddílu změním, aby mi to líp vyhovovalo. Změnilo se to všechno už teď. Přesně tak jak jsem chtěla, ale beze mě. Nevím, co bych tam teď dělala, když si teď rozumím s tak málo lidma. Ne, že by mi byli přímo protivní, ale chybí mi někdo, koho bych měla fakt ráda.

Je nás teď pět a půl. Teď nás tam bylo šest děcek a čtyři vedoucí, problém je v tom, že si teď půlka z nás udělá instruktorák. Chceme nabrat nový děti a založit družinku prťousů, ale to té naší už nepomůže. Dokážou se ty naše instruktorky nepovyšovat nad ty dvanáctiletý, nebo se budou dál povyšovat nad nás všechny, i na ty s instruktorákem? Přece nemůžeme mít deset vedoucích na dvě tři děti, to je přece divný.

Prostě mi to navychází. Jsem rozvraceč oddílů, jeden se už se mnou asi po třech letech definitivně rozpadl a tady to taky bude ještě divný.

Jo, na tábor se docela těším, byť míň než dřív. Asi se tam budu bavit s někým úplně jiným než normálně, ale snad to přežiju.

Snad to jenom beru špatně. Asi to je tím, že jsme spolu předtím vycházeli skoro všichni až moc dobře. Asi to bude tím, že jsem se teď vrátila z tak úžasné školy v přírodě, kde bylo víc lidí, ze kterých si člověk může vybrat ty lepší. Ale...ono je fakt divný, když řeknu, že si s učiteli rozumím líp než s naším vedením, o kterém jsem po velikonocích pěla kdovíco...

Jo, pro běžného čtenáře to nemá žádnej význam. Asi si to nikdy nepřečte nikdo z těch, o kterých tady píšu, ale když jsem našla už tolik známých mých známých, kteří mají slavnej blog, tak to nevylučuju. Tak alespoň víte, co si o vás váš vlček myslí. Tohle je můj archiv myšlenek a nálad, třeba se tomu jednou společně zasmějeme...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 holy26 holy26 | Web | 27. května 2012 v 20:53 | Reagovat

Vcelku mě deptá, jak se změnila jedna holka, co je rádkyní, jen proto, že je o tři měsíce starší než my ostatní, a všichni to svedli na nedostatek zkušeností...tfúúú ten dnešní zkažený, oblbnutý svět...
Ale, zase vychází najevo zjevná podobnost mezi Skauty i Pionýry - u obou dělá zodpovědnost z lidí pitomce... :-(
Nééééééééé! Já taková nechci jednou být :-(

2 Ïvča Ïvča | Web | 27. května 2012 v 21:13 | Reagovat

[1]: Já jsem právě myslela, že naši dva nejaktivnější vedoucí jsou jako poslední  pohodě, ale vono prdlajs. Ale na druhou stranu, možná jsem já moc zpohodlněla, protože za starého mastňáckého režimu před dvěma roky by to všechno bylo ještě mnohem horší, jenom by jsme hráli hry a v budově by nikdo po desáté hodině neuvažoval nad tím, jestli se na noc převlíká do pyžama a jestli lidi musí nosit boty...

3 balast balast | 29. května 2012 v 21:59 | Reagovat

Jsem skororádce... Družinku vedu tak napůl a skoro nic z toho není. Je třeba balancovat na pomezí mezi vedení a "řadovými" členy. Otázka je, jestli Pionýr nebo třeba i Junák má co nabídnou starším dětem/mladším dospělým. Jestli tobě má oddíl co nabídnout... Je blbost se držet v oddíle jen z povinnosti.

4 Ïvča Ïvča | Web | 29. května 2012 v 22:14 | Reagovat

[3]: Jo, má mi co nabídnout, patří to už ke mě a s odchodem to zatím fakt vážně nemyslím. Mám pocit, že nám to do teď klapalo víc než dobře a o to víc se mnou teď otřásá každá blbost. Vždycky když jsem se s někým bavila o kolektivech v jejich oddílech, tak na ostatní spíš nadávali a já jsem měla pocit, že mám fakt štěstí. Jo sem tam se někde objevil někdo, kdo nezapadnul a mohl nás nějak rozvrátit, ale naše jádro bylo dost silné na to, abychom se udrželi a ta osoba pochopila, že k nám nepatří, ovšem teď mám pocit, že hlavní skupina dospěla a začala se chovat jinak a i ti starší, se kterými jsem obvykle se vším souhlasila a měla jsem pocit, že na to koukají správně se teď zachovali jinak, než bych čekala.

Teď nemůžu soudit, musím počkat aspoň do tábora, kde budou fakt všichni, ale mám pocit, že už si jako kolektiv nerozumíme tak jako dřív. Prostě se lidi a koníček, kteří pro mě byli dřív vždycky na prvním místě se posouvají níž a níž, byť je mám pořád ráda...

5 Já | 30. května 2012 v 9:06 | Reagovat

[4]: Aneb krize středního věku...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama