Květen 2012

Víte co je nejvyšší hodnost supermarketu? Hypermarket.

29. května 2012 v 20:54 | Fitli |  Deníček?
Myslím, že to přestalo, teď by to mohlo být zas nějakou dobu v pohodě? Víte co funguje? Když vás někdo typu Holy neustále sere neustále se opakujícíma blbostma. Deprese je kombinace smutku a nasrání, když vás někdo ještě jednou nasere, tak jste nasraní dvakrát tolik, ale na smutek už není místo. Fakt.

Ještě jedny pondělní neuspořádaný myšlenky

28. května 2012 v 19:31 | Ïvča |  Deníček?
A pak už konečně začnu dělat školu, nebo aspoň napíšu něco smysluplnýho, nebo si vybalím bágly, nebo založím na rajčeti třídní okurku a zjistím, že nemám z toho týdne žádnou pořádnou fotku.
Pořád ještě je tady ta Ïvča. Pořád je jí divně. Sestřička odjela pryč a je tu prázdno a ticho. Jeden ze dvou posledních stařičkejch potkanů sípal a už nesípe. Nevím, jestli žije, ale já to zkoušet nebudu, bojím se. Čekám na tatíčka.
Venku je neobyčejně hnusně. Mám docela ráda takovej ten fakt pořádnej déšť a teplo, vlhkej vzduch a žlutý slunko, ale teď je zataženo a neprší. Je hnusný šedobílý světlo. I růžovou mám radši než šedou.
Podle tématu týdne si dělám čaj. Hrozně černej s hrozně moc medem. Liju ho na sebe. Je horkej a lepivej. Třeba mi pomůže, až ho budu schopná vypít.
Návrat do školy byl příšernější než obvykle, po prázdninách jsou obvykle uvolnění i učitelé, po nemoci se je na co vymlouvat, ale když se třída vrátí z výletu, tak je to absolutně nanic. Dějou se zlý věci, který se mě přece vlastně netýkají, ale i tak jsou smutný. Někteří lidi se po té škole v přírodě chovají o dost přátelštěji, ale někteří jsou nesnesitelnější něž kdy před tím, nějak jim nevyhovuje, že se tam někomu líbilo víc než jim.
Vrací se mi s městem všechny tělesný problémy, motání hlavy, občasný zabolení v koleni. Nohy cítím jenom napůl. Je to divný.
Měla bych jít nakoupit, alespoň trochu se vrátit do reality, něco dělat, usmívat se s vlhkejma očima a dělat jakoby nic.

Já to umím, umím dělat, že jsem pořád ještě Fitli, umím se smát v nevhodných chvílích, kdy bych měla správně brečet, ale ty slzy v očích pálí pořád, i když k nim není důvod, jakože pro mě není dost dobrý důvod nikdy. Nikdy těch slz nebude dost do celé kapky, ale pořád jich bude moc na to, aby se daly ignorovat. Umím se tvářit jako opálená pohodová holka, co má za pár dní narozeniny, umím zapomenout na to jak je mi zle, ale v duchu se pořád těším na chvíli, kdy budu sama a budu se soustředit jenom na to, jak jsem smutná. Smutná bez důvodu. Takhle sama jsem smutnější než jindy, ale zároveň je mi jaksi líp, protože cítím, že to tak je správně.
Potřebovala bych chuligána. Potřebovala bych něčí pořádně velký, tlustý a propocený špinavý ponožky. Potřebuju sluníčko. Potřebuju nějakej dobrej rock, ne metal (doporučení, prosím). Potřebuju nekonečnej hrnek čaje.


Těm, co si to asi nikdy nepřečtou od jedné bezvýznamné skoroinstruktorky

27. května 2012 v 20:24 | Ïvča, jo, ta Ïvča |  Deníček?
Tak už tu straším zase. Dokonce dvakrát. Zaprvé se fyzicky vracím domů ze školy v přírodě a následnýho pionýrskýho, což je vlastně smutné, protože tem týden s geniálními lidmi a s potlačováním mojí blogové závislosti byl fajn a navíc se vrací...ta Ïvča. Čekejte teď milión hrozně optimistickejch článků plnejch rozmazanejch fotek se zvláštním významem, ale nejdřív musím vyventilovat tohle, pak budu možná i použitelná.
Jako po každé oddílové akci musím hodnotit. To už je rituál. A občas musím hodnotit hnusně. Hodně se změnilo. K lepšímu. Ale spousta věcí mi vadí, těžko říct proč. Asi jsem vyrostla. Asi jsem moc náročná. Mám najednou pocit, že nejlepší parta na světě je jenom jakási snůžka lidí posbíraných okolo klubovny, kteří spolu nemají nic společnýho.

Retardovaní lvi, fyzický kontakt, běh dnem a šutry křičící moje jméno...

19. května 2012 v 22:49 | Fitli |  Deníček?
Jachacha, tohle je určitě nejdelší název v historii blogu a shrnuje všecho důležitý posledních dní. Je to osnova tohohle článku, jak by to po nás chtěli v češtině...

furt ještě krkonoše..

Krkonšská makýrka.

16. května 2012 v 22:51 | Ïvča |  Fotím
Já su dobrá! včera jsem nenapsala článek. Ta moje blogovací závislost třeba ještě není úplně beznadějná, třeba mě to přejde. Dneska jem napsala slohovku-úvahu stylem , jakým píšu tady na blogu. Úvaha je Fitlin oblíbený slohový útvar, by uvažuje zvráceně. Bylo divný to psát spisovně. Takový slovo plánuji mně připadalo strašně divný. A taky jsem tam nemohla cpát parazitní slova a povzdechy. Ach jo. Su docela zvědavá jak to dopadne. Dneska jsem zjistila, že Toník má narozeniny. Třeba u Marca si to pamatuju, 14.1. , ale u něho mně to musela připomenout ksichtkniha. Jsem mizerná fanynka :D. Ale dneska jsem viděla na zastávce někoho, kdo vypadal úplně jako on v blondaté verzi. Tak Hyvää syntymäpäivää tony!!!

Ale dneska se s textem budu krotit, musím si odvyknout a taky už bude noc. Tady máte pár fotek s Krkonoš, třeba se někdy donutím přidat ají krajinky, lidi a kdovíco.


Proč sakra nemůžu přestat psát kraviny?

14. května 2012 v 21:41 | Ïvča |  Deníček?
Já nevím. Už teď mám za květen víc článků než normálně za měsíc, a to je čtrnáctýho. Je čtrnáctýho a já nebyla z ničeho zkoušená. A mám ještě spoustu věcí o kterých bych chtěla něco napsat a stejně melu kraviny. Především bych si měla založit rubriku Nočníček?, kam si budu psát sny a myšlenky probdělých nocí, než je zapomenu. Mám svoje sny ráda a už mě štve, že si je nepamatuju.

Mám opar. To je pitomý. Já nikdy opar neměla. A taky jsem zjistila, že moje vlasy už nejdou rozčesat ani po umytí. Můžu je nechat ještě trochu zacuchat a pak si je rozstříhat na proužky a budu mít dredy. To bude palisáda. Hlavně že se mám zítra fotit na občanku a bude mě to teď deset let pronásledovat. Budu se muset vdát, abych si mohla nechat udělat novou.

Včera večer a v noci to bylo strašný, probudila se ve mě ta stará Ïvča. Já su totiž taky dvě, víte? Dokonce jsem o tom chtěla napsat na TT Já, ale Venduleee s Nebožkou a Veee mě předběhly.
Ïvča je ta, co nade mnou měla kontrolu předchozích pár let, melancholická, klidná, tichá a zodpovědná, Fitli je dítě, kterým jsem byla ve svojí nejoblíbenější fázi živata a ted se projevuje až tak po dvou letech v nějakém kolektivu.
Obě mají fantazii, ale každá jinou. Ïvča umí vymýšlet příběhy, protože umí přemýšlet v souvětích, do kterých Fitli zapomíná psát čárky. Má jednu dost dinou vlastnost, všechno co dělá si v duchu říká v hlavě, jako by to psala na blog. Uvědomuju si, že tohle na sobě pozoruju někdy od třetí třídy, kdy jsem neměla nic, kam bych si to psala, ale někdy tehdy jsem asi začala být Ïvčou a ne jen Fitli. Fitli je moc roztěkaná, u ničeho nevydrží, radši kreslí, ale i na to má mizernou trpělivost. Když něco píše, tak krátký básničky, její tvorba je tady na blogu.
Netajím se s tím, že Fitli mám radši, byť je to ona, co mě nutí kašlat na školu. Ona je nespoutaná, ona je optimistka, ona je úžasná. Ale kdybych Ïvču vypudila úplně, tak to se mnou špatně dopadne.
Kdyby to byli poníci, tak je Ïvča Twilight a Fitli Rainbow.

K té noci, bylo mi divně. Měla jsem jít po nemoci do školy, nemohla jsem usnout a po fakt dlouhé době se mi vrátilo stoprocentně Ïvčovský myšlení. Pozorovala jsem na sobě tolik věcí, které na mě byly dřív samozřejmostí a teď jsem je půl roku neviděla. 'Ïvča si třeba nepředstavuje blbý nálady. Ïvču hrozně přitahuje noční sídliště. Ïvča k životu potřebuje světlo, dokud jsem seděla s rožnutou lampičkou, bylo to v pohodě, ale jakmile jsem si lehla, chtělo se mi brečet. Ïvča nerespektuje svoje imaginární přátele, hnusně po anglicku řvala na Toníka (mluvit se svejma imaginárníma přátelama cizíma jazykama je podivný, ale on by mě jinak nerozuměl). Ani jedna ze mě ale nemá ráda tu část noci mezi půl jednou a půl druhou, člověk podle sousedovic odbíjejících hodin absolutně nepozná, kolik je. Psala jsem na prázdný stránky svýho krásnýho diáře, hezky od začátku, počínaje 26.prosincem. Pomohlo mi to. Usla jsem.
Ráno jsem byla furt ještě Ïvča, ale už je to dobrý, Fitli se vrátila silnější než kdy předtím. Vlastně to byly zajímavý vzpomínky. Už mě ani v páteři nebrní žádná mrtvola.

Zamilovala jsem se do další brňácké skupiny. Do Barbar Punku. Že existujou a co jsou zhruba zač jsem věděla už dřív, ale dneska jsem se zase nějak proklikala k Lúmenn a když už jsem tam byla, tak jsem si řekla, že si o nich zjistím něco víc, hrozně se mi líbí jejich ideologie. No, a narazila jsem na Tři zrzavé vousy pana Azrika. Já totiž pana Azrika znám. Lepím u něho vystřihovánky. A zrovna jsem tam měla jít, ale plánovala jsem se na to vykašlat. Ale po třetím poslechu té písničky jsem tam jít prostě musela. Jenom jsem při každém pohledu na něj chcípala smíchy.
Ale zamilovala jsem se. Hrozně moc. Začnu chodit do dřeváren. To už jsem chtěla dávno, ale nelíbilo se mi, že se při tom musí hejbat. Ale fakt s tím začnu, pohyb je zdravý.
Bavila jsem se s Azrikem o kašlání na školu. Byl překvapenej, že chcu bejt informatička. Nevím, co čekal. Říkal, že jestli se včas nezačnu snažit, že mě vyhodí z vejšky. To by mě to nesmělo být někde. Ale to bude za dlouho. A on studoval nějakou jadernou fyziku, jo to bych nedala...


Šla bych do města fotit lidi. Třá dredáče, ti se fotí nejlíp. Ted je na focení dobrá teplota, lidi nejsou úplně nabalení a člověku je při chození po městě příjemně a nemusí přitom nosit furt v ruce zmrzlinu.

SnŠ díl druhý

13. května 2012 v 23:33 | Ïvča |  Ïvča, Fitli a zbytek vesmíru
Serme na školu. První díl zde.

Vy, co neznáte naši češtinářku, je to přesná kopie Umbridgeové.

Hele, mě už je to fakt všechno jedno. Já mám o vzdělání asi úplně jiný představy, než jak nás to učí ve škole, byť je neumím specifikovat. A literatura jest toho příkladem.

Poslední tři knížky povinné četby byly fajn. Já z nich dočetla do konce jenom jednu, ale ty zbývající se mi taky líbily, jen jsem je nestihla dočíst. Všěchny ty knížky jsem měla v kategorii "jednou si to přečtu" a fakt bych si je přečetla, jenže teď byly najednou zařazeny do povinné četby, a to se mi nelíbilo. Člověk je totiž nemůže začít číst hned po zadání, protože z té, kterou si přečtete jako první, se bude jako z jediné jistojistě psát test, a to až po půl roce.

Ona totiž naše drahá paní profesorka není schopná říct hned na začátku, dokdy ty knížky máme přečíst a co se s nima bude dělat dál, jestli si máme jenom udělat výpisky, nebo jestli se bude psát test...

Můžete si vybrat, buď to začnete číst půl roku předem a zapomenete to, nebo vám to váš úžasný kantor připomene týden předem a vy to nestihnete. Minulý pololetí jsem se snažila praktikovat první možnost a nevyplatila se, tentokrát druhou a ta se vyplatila ještě míň.

Mně se zdá, že se mi ty knížky znechucujou tím, že jsou povinný. Třeba takovej Saturnin, to je super knížka a já si ju tím, že ju musím přečíst rychle a tím, že mi to někdo přikázal, vůbec neužiju.

Říkám, já bych to všechno klidně přečetla, já bych si klidně i vedla ten čtenářskej deník, ale ne pro ŇU. Nějak mi nevyhovuje, že by ONA měla známkovat moji zábavu. Kdyby se ty výpisky odevzdávaly dobrovolně, tak prosím (no dobře, stejně bych jí to nedala), ale takhle na to zvysoka dlabu. Já si výpisky z četby budu dělat pro sebe, ne pro ni. Ona to tak sama říká, tak proč nám to doperkele známkuje?

Za dva týdny teď mám přečíst Den trifidů, což podle mě musí být taky fajn knížka, ale musela bych ju někde sehnat. Mám to stažený, ale to je mě taky na dvě věci, protože jedem na školu v přírodě, kde to bude fakt úžasný, ale noťas sebou fakt netahám a nejbližší čtečka, kterou by mi majitel byl možná ochoten zapůjčit, se nachází ve Švýcarsku.

Tohle je hejtovací článek. Páč hejtování je palisáda (jakože hodně moc kůlů). Ale já už se o sebe fakt trochu bojím. Já tu školu hejtuju tak, že se mi vůbec nechce na střední, páč to není povinný. To je jako blbý. Já jsem pěknej chudák, kterej je moc slabej na manuální práci, moc línej na jakoukoliv práci a moc pemýšlivej na to, aby chodil do školy a respektoval pravidla o tom, že žáci si doma dělají domácí úkoly, protože to učitelé tak chtějí.

Já jsem děsnej egoista, co myslí jenom na sebe a ne na světové dobro. Já se chci stát ajťákem, což je pro mě nejpřijatelnější práce, budu pracovat přesně stanovenou pracovní dobu a ani o vteřinu víc, chci krásnýho chlupatýho manžela a dvě nebo tři krásný metalistický děti. Chci bydlet v malým bytě v paneláku, třeba v dvoupokojáču, abych tam nemusela moc uklízet. Nechci řidičák, ale manžel by ho mít mohl. Chci procestovat Evropu, ale zbytek světa mě neláká. Pak chci umřít a co bude potom mi je absolutně jedno.

Nesnáším, jak o nás třídní mluví jako o budoucích géniích, nebo jak to říká. Já nechci být budoucnost. Já chci, aby se svět zasekl tak jak je. Já si umím naplánovat svůj život v tomhle světě a i tak se v něm určitě stane dost věcí, který ho otočí vzhůru nohama. On se změnil i za těch mizerenjch patnáct let co jsem tady docela dost. Já to chci zastavit, tady se mi líbí a to, že se mi možná bude líbit i v nějaké jiné době je mi někde.

Ale teď se musím nejdřív naučit milión věcí, který mě absolutně nezjímají a nikdy je nevyužiju, protože to tak všichni chcou. I v té práci se budou koukat na to, jestli mám VŠ a ne na to, že tam chcu kvůli tomu, že myslím, že na to mám správnej typ mozku a že chci uživit malý metalisťátka a jet do Finska.

To, co potřebuju už umím z prvního stupně a to, co mě učí teď, si stejně nezapamatuju. A teď už to bude jenom horší. Na prvním stupni jsem si pamatovala všechno, co mi řekli, aniž bych se doma musela učit. Tak proč to nejde teď?

Lidi, zkuste mi ten názor vyvrátit, prosím. Já se někdy nechám překecat až moc snadno. Chci nějakej dobrej argument proč do tý školy chodit a snažit se, protože teď se bojím sama sebe. Takhle to se mnou nemůže dopadnout dobře, já se v těch myšlenkách dostala moc daleko.

Jenom doufám, že si učitelé češtiny nečtou ve volným čase blogy, já jsem celkem jasně identifikovatelná, ale tak ať si to klidně přečte, třeba pochopí, co si o tom všem myslím. Jenom doufám, že o tom se mnou nebude chtít mluvit, to bych asi nedala.

Hlavně že do noci místo čtenářskýho deníku píšu články.

Kdy Marcovi narostly fousy?

13. května 2012 v 13:27 | Ïvča |  Ïvča, Fitli a zbytek vesmíru
To je velmi důležitá otázka, na kterou jsem několik předchozích dní gůglila odpověď. Jak už jsem psala včera, je neuvěřitelné, jak málo věcí se před nějakými deseti lety dávalo na net.

Všechno to začalo tímhle videem, na které jsem narazila na ksichknize. Už jsem ho myslím viděla někdy dřív, ale teď jsem zjistila, že je z roku 1994. Marcovi tam bylo skoro třicet a neměl svoje fousy. Hrůzné.

Ještě o trochu pitomější článek

12. května 2012 v 21:17 | Ïvča |  Odpadky, Nicy a jiné zhovadilosti
Se mnou to jde z kopce, lidi. Brní mě v páteři divnej pocit, myslím, že ve vedlejší místnosti narazím na mrtvolu, mám pocit, že jsou všichni lepší než já (opovažte se mě někdo uklidňovat, vím jak je otravný někoho s tímhle pocitem uklidňovat!!!)

Snažím se pro vás (a hlavně pro sebe) zjistit jednu děsně důležitou věc, ale nějak mi to nejde. Nevěřili byste, jak málo věcí se dávalo na net kolem roku 2000. Vždyť to bylo tak nedávno! A taky byste nevěřili, jek pitomě mají některý skupiny blikající klipy. Teď tu skupinu nebudu za trest mít ráda (perkele, jí to je asi jedno, když už se rozpadla.)

Tahle (to blbý označení vymyslela Tahle) mě nutí přemýšlet o hrozně divnejch věcech. O tomhle jsem přemýšlela včera večer a bylo mně z toho špatně. Až ju najdu, tak ju sním. Sakra, já su přece joetarián (Joeina/Joeova verze vegetariánství, u které můžete žrát rybičky a kuřátka, takže je to vlastně tak úplně na nic, že to budu dodržovat.) Tak jí udělám něco jinýho, navádět malý holčičky k přemýšlení o takovejch věcech je ZLO!

Jak zvrací Fitlini idolové?


Letadlo, letadlo...

12. května 2012 v 15:54 | Ïvča |  Počítačově
...co tě to napadlo?
Létat i v sobotu...
Snad nemáš teplotu?