Ale já jsem ještě malá!

11. dubna 2012 v 15:53 | Ïvča |  Ïvča, Fitli a zbytek vesmíru
Ani ne za dva měsíce mi bude patnáct. Děsí mě to ještě víc než jiné narozeniny. Myslím, že většina mých vrstevníků se těší, až bude starší, ale já rozhodně ne. Proč taky?

Jo, pít legálně medovinu bude fajn. Chodit na TMOU bude taky fajn. Ale vím i o takových, co se na TMOU vecpali v patnácti, a to to ani nebyly slavné Škrkny. O medovině ani nemluvě.

Od nějakých deseti let se chci vrátit do školky, tam to bylo stejně nejlepší. Nemusela jsem se stresovat ničím jiným, než hádáním se o to, jak jdou za sebou čísla a jestli měsíc obíhá kolem země, měla jsem kluka a nejlepší kamarádku, ostatní mě měli taky rádi, šlo mi všechno, na co jsem sáhla. Tedy, na můj věk.

Potom už to bylo jenom horší, první stupeň byl ještě celkem fajn, na gymplu je to čím dál šílenější. Čím je člověk starší, tím víc toho musí dělat, na míň lidí platí roztomilý pohled, nikdo vás nepochválí za to, že se umíte podepsat. Jo, ještě před tak dvěma roky mohl být na svůj věk dobrý, ale teď se pomalu ale jistě řítím do hlubin dospěláků, mezi kterými nehrají nějaké roky takovou roli.

Nedávno jsem v nějaké hádce s mamkou argumentovala tím, že jsem ještě malá, ale ona mi řekla, že ne. Mám pocit, že jsem se dostala na strašidelnou neviditelnou hranici, kde už člověk není roztomilé dítě, ale prostě osoba, která má dělat to co má a ne si hrát na písku.

Koukala jsem se na nějaké fotky z předloňského tábora. Připadá mi to jako včera a přesto tam vypadám nějak jinak. Všichni tam vypadáme jinak. Už jen to, že mi něco co se stalo před dvěma roky připadá tak nedávno znamená, že jsem už nějak stará. Děsí mě to. A hodně.

Bude mi patnáct. V oddíle ze mě najednou bude už skoro vedoucí, můžu konečně oficiálně i na některý noční šifrovačky, dostanu další doklad, který mám furt nosit u sebe a nesmím ho nikde ztratit, za chvilku půjdu na vyšší gympl.

Potom mi bude osmnáct. Údajně si budu moct dělat, co chci. Stejně bude všechno furt stejný, jenom se všechno bude pomaličku stupňovat. Osmnáct bude zítra jedné naší vedoucí. Znám ju z dob, kdy mi bylo pět a jí osm. Ona je taky pořád ještě malá. Pak budu muset jít na vysokou. Samozřejmě si vyberu nějakou blbou. A pak budu pracovat. To bude ještě horší. Nemám žádné vysněné povolání, jediná důležitá věc je, abych tam mohla chodit oblečená jak budu chtít. Vidím se někde v kanclu u počítače. Tam se budu většinu života dostavovat den co den, pak půjdu (či nikdy nepůjdu) do důchodu, ale to už zase budu tak hrozně stará a nemohoucí, že mi to volno bude naprd. A pak umřu. To bude už celkem v pohodě.

Teď se mám vlastně ještě docela dobře, ale ta budoucnost mě děsí, proto se do ní snažím koukat co nejmíň. Žiju jenom přítomností, což je sice krásně optimistický, ale prý dětský přístup. Ale já jsem šťastná malá holčička, kterou ještě pár let plánuju zůstat. Tak mě v tom, mnohokrát vás prosím, nechte!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 holy26 holy26 | Web | 11. dubna 2012 v 17:54 | Reagovat

Ivi, neber to tak zklamaně! Vše se mění stárne a moudří - ty se neustále ve všem zlepšuješ a tvůj věk je jen relativní nepodstatné čísílko, které na nic nemá vliv... 8-)

2 Ïvča Ïvča | Web | 11. dubna 2012 v 19:36 | Reagovat

[1]: kéž by... já nechci být stará ani moudrá, to je na mě moc velká zodpovědnost :-(

3 holy26 holy26 | Web | 11. dubna 2012 v 21:49 | Reagovat

Pozdě...už JSI! S tou zodpovědností to ale chápu, není nic lepšího než házet věci na ostatní přihlížející 8-)

4 Venduleee Venduleee | Web | 14. dubna 2012 v 13:02 | Reagovat

Víš, že mě to taky děsí? Občas sleduju lidi kolem sebe a prozkoumávám jejich přístup k životu. Mí vrstevníci jsou nakonec docela různí. Někteří jsou ještě děti a někteří jsou už dospělí. Sebe samu nedokážu takhle zkoumat, spíš akorát cítím, že jsem se zasekla někde uprostřed. Že už nechci být dítětem z důvodu, že děti nikdo nebere vážně. A že jím být chci, protože to děti mají lehčí. O dost lehčí. Ale nechci být dítětem ještě teď, spíš bych se vrátila do doby, kdy i moje tělesná schránka byla mladší a já si mohla dovolit takovým dítětem být. Teď si to dovolit nemůžu a chci být stejně dospělá, jako jsou někteří mí vrstevníci. Děsí mě, kam jsou až schopní to dotáhnout, když se snaží. Ale problém je v tom, že já se nesnažím a flákám to. A to mě možná děsí úplně nejvíc. Chci, abych říkala něco, co ostatní přiměje se zamyslet. Chci, aby mé názory byly správné a uznávali je i "praví dospělí". Chci mít nějaký respekt nevyplývající třeba z obav přede mnou, ale z obsahu mé hlavy. Chci být schopná zapojovat se do složitějších debat a rozumět tomu všemu, co se v nich říká. Chci být dospělá? Asi ano. Ale bojím se, že tím taky ztratím svou šílenost, radost ze života a hlavně svoje sny. Nevím co s tím. Asi mi nezbývá, než se zařadit do skupinky zvané mládež...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama