Duben 2012

Ne, nejsem originál...

23. dubna 2012 v 14:59 | Ïvča |  Ïvča, Fitli a zbytek vesmíru
A dost mě to děsí. Vždycky jsem byla ta divná a tou divnou jsem být chtěla. Někdo na tu divnost koukal líp, někdo hůř. Vždycky jsem věděla, že ti, co o sobě nahlas prohlašujou, že jsou divní moc divní nejsou, ale já jsem vždycky věděla, že něčím jiná jsem a chci být. Nikdy jsem se nesnažila zapadnout někam, někdy jsem se dokonce snažila být za každou cenu jiná. Tvrdím tady, že by mě okolí nikdy nedonutilo se měnit, ale možná je pravda, že jsem se snažila, abych nebyla jako oni. Chtěla jsem, aby bylo vidět nejen kdo nejsem, ale i kdo nejsem.


Temno

22. dubna 2012 v 20:12 | Ïvča |  Deníček?
Zase se kolem mojí hlavy usadil ten temnej mrak, co vám mačká mozek, tlačí na oči tak, až se vám chce brečet a je přes něj špatně vidět. Nevím, jestli je to z toho, že jsem spala do půl druhé,z divného počasí, z množství dnes přečtených depresivních článků, nebo z jednoho včerejšího rozhovoru. Doufám, že je to prostě jen jeden z těch stavů, co občas přijdou bez důvodu.

Zeptal se vás někdy někdo, kdo vám prostě není sympatický, co proti němu máte? Já mám většinu lidí ráda. Buď jsou to obzvlášť sympatické existence, se kterými se můžu bavit o všem a mám je moc ráda a potom je spousta "prostě lidí", kteří jsou fajn.

Ale najdou se i tací, které moc nemusím. Menší část tvoří ti, kteří mě vyloženě štvou, skřípu jejich směrem zuby a klidně je i pomlouvám, protože dělají něco, co zkrátka většině lidí dost vadí, myslí si o sobě, že jsou nejlepší a tváří se na mě stejně, jako já na ně.

A potom je tu skupinka, která mi dělá největší problém. Jsou to lidi, kteří mě svojí přítomností nijak zvlášt nevadí, ale jsou natolik rozdílní, že si s nimi nemám moc co říct, nechápu je, ale toleruju je.

Problém nastává ve chvíli, kdy z nějakého důvodu musí zasáhnout do mého života. Uvedla bych dvě holky z oddílu. První je stejně stará jako já a je taková, dalo by se říct i růžová. A vzhledem k tomu, že jinak je naše oddílová generace tvořena skoro jenom kluky, zasahuje celkem dost.

Druhá je starší a z toho plyne jedno jediné. Vedení. Rozčiluje mě tam, ale dá se to přežít. Ovšem včera mi řekla, že si všimla, že ji starší děcka nemají moc rády a že by s tím chtěla něco udělat. A já jsem nevěděla co. Zastávám názor, že lidi by se neměli měnit kvůli druhým a ona by se musela změnit od základů. Neumím pojmenovat to, co mi na ní vadí, protože je to prostě ona.

Myslím, že by se určitě našli i tací, kteří to tak mají se mnou, ale já se kvůli nim měnit nebudu. Když dělám něco, o čem si sama myslím, že je to špatné (třeba že jsem líná), snažím se to odstranit, ale to, že je prostě jiná než já a kluci není nic špatného. Může se ledatak snažit spřátelit s někým jiným, nebo počkat, až my dospějeme a třeba budeme jiní.

Myslím, že jí chybí náš prapodivný smysl pro humor a že nás asi málo zná. Nechápala, že moje klučičí dvojče nedonutí, aby šlo závodit s týmem z cizího oddílu. Myslím, že nás nechápe, stejně jako my nechápe, stejně jako my nechápeme ji.

Navíc, nechtěla jsem s ní jet šalinou zčásti i proto, že jsem nerada s někým kdo nepatří hned do té první skupiny nejsympatičtějších lidí jenom ve dvou. Ve třech je to hned lepší, mám to číslo čím dál raději. Jsem radši sama, než jen s jedním člověkem. To jsem jí neřekla, stejně by to nechápala, protože je jiná.

Jinak, s mrakem u hlavy se skvěle uklízí, respektive je to jediný stav, kdy jsem schopná uklízet. A taky bych chtěla mít v těchhle chvílích doma saunu, je zvláštní, když máte takhle potřebu něčeho strašně konkrétního, před půl rokem jsem myslela že v nemocnici umřu bez kedlubny a teď chci saunu... Ale ta se dá aspoň nahradit horkou vanou...

Co je to?

20. dubna 2012 v 19:51 | Ïvča |  Fotím
Ještě jedna fotka z odpadkobraní. Ptám se vas, co to je. A vy dvě, co jste byly u zrodu, ticho.

Kytky a odpadky

20. dubna 2012 v 19:43 | Fitli |  Fotím
Tak jsem zase jednou se třídou uklízela svět. Mám pocit, že rok od roku je to horší, ale snad jenom procházíme hnusnější místa. Je k neuvěření, co a kam jsou někteří schopní zahodit. Našli jsme i něco, co se tvářilo jako mrtvej pes v pytli. Já si roztrhla rukavici a pytel nechala hned na první větší skádce a pak už jenom fotila. Odpadky jsou sice hnusný, ale fotogenický. A mezi nima těch kytiček! Třeba Narcisky rostly zásadně na nejhnusnějších místech.


Dopadla kapka

19. dubna 2012 v 21:22 | Ïvča |  Veršovaně
První sloka vytvořena v šalině za deště, druhá v chemii se sluncem v oknech

Dopadla kapka
mokrá a studená,
dopadla kapka
na moje ramena.
Dopadla kapka
jen jedna jediná,
dopadla kapka
samotná nevinná.

Vysvitlo slunce,
pohladí po duši,
vysvitlo slunce,
tu kapku usuší.
Vysvitlo slunce,
vysvitlo přes mraky,
vysvitlo slunce,
nechť svítí navěky.


Velikonoční dráče

15. dubna 2012 v 23:24 | Ïvča |  Papírově
Co si zatím pročítám TT, tak mám pocit, že všichni, snad kvůli pohlavnímu složení blog.cz, nemají Velikonoce rádi. Mě jsou celkem jedno. Jsem ráda za prázdniny, nabarvím si pár vajíček, upletu si mrskačku, nechám se zmlátit od každého, aniž bych se bránila a až nebude dávat pozor, zmlátím zas já jeho. Holky si stěžují, že jsou Velikonoce nefér, já se ovšem, ač jsem oficiálně holka, cítím víc jako kluk, takže, ať je rok jaký chce, ať je dopoledne či odpoledne, nehledím ani na svoje, ani na cizí pohlaví. Vajíčka mě barvit baví, mrskačku mě baví používat a nehodlám se jednu z těch dvou činností nechat ochudit.

Dost mě letos udivila jedna vedoucí, při pletení mrskaček:
"Mě vždycky zajímalo, jak se to dělá, ale nejsem kluk."
"Ale vždyť tady pletou i holky, pojď si taky jednu udělat."
"Ne, já nechci být genderově nekorektní."

Hodně divný přístup.

Holy asi nemá Velikonoce ráda, takže se staly terčem naší další náboženské války. Ona je hází na pohany, já na křesťany. Hlavně že Vánoce jsou podle ní jasně křesťanský, protože jsou tři dny od slunovratu a nemají s ním nic společnýho a já bych neměla dostávat dárky.

Jo, asi mám Velikonoce ráda. V malém množství. Tak třeba letos jsem nabarvila tři vajíčka. První klasický hnusný s kytičkou, skončilo ve vajíčkovce, druhý černý s poníkem, které se mi rozbilo v baťohu a do třetice spirálkový, údajně hustodémonsky krutopřísný, ze kterýho se vylíhl drak.
*Ty čmrkance na vajíčku vyčítejte našemu skenru, buď tam budou vyblitý barvy nebo to bude vypadat takhle.

Ručník

14. dubna 2012 v 14:29 | Ïvča |  Papírově

Ach jo, moji milí, já věděla, že to odkládáni se mi jednou nevyplatí. Tentokrát už článek vyšel beze mě, co už. Přijeli mi zdaleka moji milovaní malí příbuzní (rozumějte bratranec a sestřenice, ale s touto formulací nejsem spokojená, je to moc slov a ani nevyzní, že ty sestřenice jsou dvě) Teď slyším jenom stále dokola "Ïvíí, pojď si s náma hrát". Začínám uvažovat nad minulým článkem. No dobře, hrát si tak jako dřív už neumím a ani na to nemám tu správnou energii.

Každopádně jsem jim konečně na chvilku utekla a zveřejňuju svůj výtvor, pozdě, ale přece.


Měla jsem tenkrát na tu otázku o dokonalém partnerovi odpověděl, že by to byl ručník. Barevný, chlupatý, hřejivý a prostě úžasný.

Ale já jsem ještě malá!

11. dubna 2012 v 15:53 | Ïvča |  Ïvča, Fitli a zbytek vesmíru
Ani ne za dva měsíce mi bude patnáct. Děsí mě to ještě víc než jiné narozeniny. Myslím, že většina mých vrstevníků se těší, až bude starší, ale já rozhodně ne. Proč taky?

Jo, pít legálně medovinu bude fajn. Chodit na TMOU bude taky fajn. Ale vím i o takových, co se na TMOU vecpali v patnácti, a to to ani nebyly slavné Škrkny. O medovině ani nemluvě.

Od nějakých deseti let se chci vrátit do školky, tam to bylo stejně nejlepší. Nemusela jsem se stresovat ničím jiným, než hádáním se o to, jak jdou za sebou čísla a jestli měsíc obíhá kolem země, měla jsem kluka a nejlepší kamarádku, ostatní mě měli taky rádi, šlo mi všechno, na co jsem sáhla. Tedy, na můj věk.

Potom už to bylo jenom horší, první stupeň byl ještě celkem fajn, na gymplu je to čím dál šílenější. Čím je člověk starší, tím víc toho musí dělat, na míň lidí platí roztomilý pohled, nikdo vás nepochválí za to, že se umíte podepsat. Jo, ještě před tak dvěma roky mohl být na svůj věk dobrý, ale teď se pomalu ale jistě řítím do hlubin dospěláků, mezi kterými nehrají nějaké roky takovou roli.

Nedávno jsem v nějaké hádce s mamkou argumentovala tím, že jsem ještě malá, ale ona mi řekla, že ne. Mám pocit, že jsem se dostala na strašidelnou neviditelnou hranici, kde už člověk není roztomilé dítě, ale prostě osoba, která má dělat to co má a ne si hrát na písku.

Koukala jsem se na nějaké fotky z předloňského tábora. Připadá mi to jako včera a přesto tam vypadám nějak jinak. Všichni tam vypadáme jinak. Už jen to, že mi něco co se stalo před dvěma roky připadá tak nedávno znamená, že jsem už nějak stará. Děsí mě to. A hodně.

Bude mi patnáct. V oddíle ze mě najednou bude už skoro vedoucí, můžu konečně oficiálně i na některý noční šifrovačky, dostanu další doklad, který mám furt nosit u sebe a nesmím ho nikde ztratit, za chvilku půjdu na vyšší gympl.

Potom mi bude osmnáct. Údajně si budu moct dělat, co chci. Stejně bude všechno furt stejný, jenom se všechno bude pomaličku stupňovat. Osmnáct bude zítra jedné naší vedoucí. Znám ju z dob, kdy mi bylo pět a jí osm. Ona je taky pořád ještě malá. Pak budu muset jít na vysokou. Samozřejmě si vyberu nějakou blbou. A pak budu pracovat. To bude ještě horší. Nemám žádné vysněné povolání, jediná důležitá věc je, abych tam mohla chodit oblečená jak budu chtít. Vidím se někde v kanclu u počítače. Tam se budu většinu života dostavovat den co den, pak půjdu (či nikdy nepůjdu) do důchodu, ale to už zase budu tak hrozně stará a nemohoucí, že mi to volno bude naprd. A pak umřu. To bude už celkem v pohodě.

Teď se mám vlastně ještě docela dobře, ale ta budoucnost mě děsí, proto se do ní snažím koukat co nejmíň. Žiju jenom přítomností, což je sice krásně optimistický, ale prý dětský přístup. Ale já jsem šťastná malá holčička, kterou ještě pár let plánuju zůstat. Tak mě v tom, mnohokrát vás prosím, nechte!