Šutanka

29. února 2012 v 20:46 | Ïvča |  Ïvča, Fitli a zbytek vesmíru
Za dávných a dávných časů, kdy byla Fitli ještě menší než je teď a pořádně neznala žádné jiné stejně staré dítě než tu růžovou holčičku z prvního patra, která jedla trávu, když jste jí řekli, že to má dělat, nezbylo jí nic jiného, než si kamarády prostě vymyslet.

Její nejlepší kamarád byl kluk jménem Kaša. Byl to takový neschopný sympaťák, který ji ve všem následoval a neobtěžoval ji svými hloupými názory (ach, mé pravé já). Bydlel se spoustou dalších imaginárních a ještě nenarozených dětí ve velkém domě na Prahovské ulici v Portugalsku kousek od moře. Ve vedlejší ulici byl obchod s embryi, kam jsme si v té době šli s taťkou koupit moji sestřičku, aby ji doktoři mohli zašít mamce do břicha (embrya vypadala jako červené a žluté figurky z cvrnkacího fotbálku, jestli to někoho zajímá).

Portugalsko je ale daleko, takže jsem si musela nejít někoho dalšího. Shodou okolností jsem každou chvíli potkávala stejně starou holčičku. Bydlela se svojí rodinou v bytě nápadně podobném tomu našemu, do kterého bylo vidět zrcadlovým rámem v předsíni.

Řekla mi, že se jmenuje Šutanka. Nerozuměla jsem si s ní zdaleka tolik jako s Kašou, snad protože byla stejně egoistická jako já. A navíc zlobila, kolikrát jsem ji viděla zuřit a odmlouvat! Všude mě pronásledovala, na každých veřejných zachodcích na mě koukala z okýnka nad umyvadlem. No nerozčilovalo by vás to?

Měla ale i dobré stránky. Mohla jsem se s ní kdykoliv vyměnit a procházet se po světě za zrcadlem, tak stejném a přesto jiném. Nikdo nás od sebe nerozeznal, takže když jsem zlobila, oznámila jsem rodičům, že "su Šutanka" a oni mě nemohli potrestat, protože jsem nebyla jejich dítě. Ona to tak určitě dělala taky.

Když jsem si ve školce našla první "opravdové" kamarády, museli Kaša se Šutankou do pozadí a ve škole už jsem si na ně ani nevzpomněla. Opustila jsem je stejně snadno jako spolužáky ze základky, které jsem měla tak ráda. Stejně jako se bojím že za pár let zapomenu na svoje součastné kamarády.

Kaša mě už pěkně dlouho nenavštívil. Třeba se v Portugalsku konečně začlenil do kolektivu. Přeju mu to. Šutanku vídám pořád, ale už se nebavíme. Zajímalo by mě, jak se má. Často ji vídávám se sluchátky na uších. Co poslouchá? Chodí v černé a hnědé, protože se jí to líbí, nebo protože si vzpomíná na tu dobu, kdy jsme se domlouvaly, že budeme nosit vždycky to stejný oblečení. Žije v zrcadlové Jarošce taky Uršula a bazilišek? Nezná ty lidi, co se na mě koukají ze soustavy zrcadel? A přestěhovala se s námi vůbec ta samá holka? Snad ještě dokážu mluvit přes sklo.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 adaluter adaluter | Web | 29. února 2012 v 21:31 | Reagovat

Krásně napsané.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama