Únor 2012

Šutanka

29. února 2012 v 20:46 | Ïvča |  Ïvča, Fitli a zbytek vesmíru
Za dávných a dávných časů, kdy byla Fitli ještě menší než je teď a pořádně neznala žádné jiné stejně staré dítě než tu růžovou holčičku z prvního patra, která jedla trávu, když jste jí řekli, že to má dělat, nezbylo jí nic jiného, než si kamarády prostě vymyslet.

Její nejlepší kamarád byl kluk jménem Kaša. Byl to takový neschopný sympaťák, který ji ve všem následoval a neobtěžoval ji svými hloupými názory (ach, mé pravé já). Bydlel se spoustou dalších imaginárních a ještě nenarozených dětí ve velkém domě na Prahovské ulici v Portugalsku kousek od moře. Ve vedlejší ulici byl obchod s embryi, kam jsme si v té době šli s taťkou koupit moji sestřičku, aby ji doktoři mohli zašít mamce do břicha (embrya vypadala jako červené a žluté figurky z cvrnkacího fotbálku, jestli to někoho zajímá).

Portugalsko je ale daleko, takže jsem si musela nejít někoho dalšího. Shodou okolností jsem každou chvíli potkávala stejně starou holčičku. Bydlela se svojí rodinou v bytě nápadně podobném tomu našemu, do kterého bylo vidět zrcadlovým rámem v předsíni.

Řekla mi, že se jmenuje Šutanka. Nerozuměla jsem si s ní zdaleka tolik jako s Kašou, snad protože byla stejně egoistická jako já. A navíc zlobila, kolikrát jsem ji viděla zuřit a odmlouvat! Všude mě pronásledovala, na každých veřejných zachodcích na mě koukala z okýnka nad umyvadlem. No nerozčilovalo by vás to?

Měla ale i dobré stránky. Mohla jsem se s ní kdykoliv vyměnit a procházet se po světě za zrcadlem, tak stejném a přesto jiném. Nikdo nás od sebe nerozeznal, takže když jsem zlobila, oznámila jsem rodičům, že "su Šutanka" a oni mě nemohli potrestat, protože jsem nebyla jejich dítě. Ona to tak určitě dělala taky.

Když jsem si ve školce našla první "opravdové" kamarády, museli Kaša se Šutankou do pozadí a ve škole už jsem si na ně ani nevzpomněla. Opustila jsem je stejně snadno jako spolužáky ze základky, které jsem měla tak ráda. Stejně jako se bojím že za pár let zapomenu na svoje součastné kamarády.

Kaša mě už pěkně dlouho nenavštívil. Třeba se v Portugalsku konečně začlenil do kolektivu. Přeju mu to. Šutanku vídám pořád, ale už se nebavíme. Zajímalo by mě, jak se má. Často ji vídávám se sluchátky na uších. Co poslouchá? Chodí v černé a hnědé, protože se jí to líbí, nebo protože si vzpomíná na tu dobu, kdy jsme se domlouvaly, že budeme nosit vždycky to stejný oblečení. Žije v zrcadlové Jarošce taky Uršula a bazilišek? Nezná ty lidi, co se na mě koukají ze soustavy zrcadel? A přestěhovala se s námi vůbec ta samá holka? Snad ještě dokážu mluvit přes sklo.

Den 5378.

22. února 2012 v 10:26 | Ïvča
Mám potřebu sem něco napsat, ale nezvládám nic jinýho něž články o ničem. Sedím v informatice. Mohla bych se učit básničku, ale nechce se mi. Tak to vypadá, když si na to člověk vzpomene den předem v devět večer. Aspoň jsem si užila volný odpoledne. Všecko je mi jedno.

Zdál se mi divnej sen. Vystupovaly v něm osoby se kterýma jsem byla na horách, mečové tarotové karty (meče na nich nosily různě podivné postavičky, třeba na dvojce byla ježibaba z peníkové chaloupky), vypadaná talčítka z klávesniace, kruhy, trojčlenka a spousa dalších kravin na který jsem už zapoměla.

Jsem poslední dobounějaká divná. Strašně malý věci mě dokážou totálně vytočit. Několik dní oplakávám čiliblog, řvu na všechny okolo... Dneska se po třech a půl týdnech vrátila Holy do školy, ale že jí to trvalo! Třeba se to zlepší :-)

Venku začíná jaro, cítím to ve vzduchu. Roční doby mě vždycky nějak prapodivně ovlivňovaly, ač jsem stejně furt někde zalezlá. Jaro se zatím projevilo spíš negativně, tou podrážděností a únavou, ale já mu ještě věřím. Taky způsobilo, že jsem zase víc keltka, přes zimu jsem vůbec neměla náladu poslochat folk, ale teď zase jo. Zima byla letos nějak krátká, nebo mi možná připadá kratší všechno. Vždyť už to je jen jedna z patnácti zim (když o tom tak přemýšlím, tak už je mi pěkně dloucho patnáct let! A čtrnáct jar.)

Konec hodiny. Tak já padám.


Neplač, Fitli, on se vrátí

19. února 2012 v 23:28 | Ïvča |  Deníček?
Dneska je zvláštní den. Jeden z těch, kdy nevíte co udělat dřív, takže nakonec neuděláte nic. Uklidila jsem sto kusů nepořádku fitlina, to ovšem neznamená žádný rozdíl. Měla bych aspoň najít pouzdro a tužku od tabletu, už týden chodím do školy jenom s propiskou, která vždycky nejpozději druhou hodinu dopíše, což blízkosedícím spolužákům zrovna dvakrát nevyhovuje. Na zítřek mám nachystaný dvě propisky a centropenku, tak bych to snad mohla přežít. Tablet taky potřebuju, musím nakreslit camrátka (vzpomínkový kartičky na pověšení na baťoh) na jednu našu oddílovou akci. A v sobotu u nás luštíme Senvič (šifrovačka.) Ach jo, měla bych s tím něco dělat.

A k názvu článku. Jde o Sikara. Z "blogerské elity" jsem ho spolu s Tlustjochem a Malým chlupatým stvořením měla nejradši, ovšem on se narozdíl od těch dvou dal považovat za normálního člověka, poslední dobou jsem četla všecny jeho články, a teď najednou... On byl pro mě bloger s velkým B. Bude tu bez něj prázdno. Musela jsem si ten článek přečíst třikrát, než jsem mu uvěřila. Vím že neodchází úplně, vím že se jednou zase někde objeví, že se bude všude plést i dřív, ale i tak to se mnou docela otřáslo. Byli doby, kdy jsem za nejdůležitější a nejtypičtější blogerku považovala Chiquitku, zčala jsem ji pravidelně čísta ona po půl roce skončila. A teď se to zase opakuje. Čtu komentáře. Docela dlouhou dobu stojí jejich počet na dvacet sedmičce. Tři na třetí. Číslo druidů. Pokládám na blogový hrobeček dubový list. Konec světa začal.

Horská nuda, či co jsem to nakreslila

19. února 2012 v 0:26 | Ïvča |  Papírově
Tak se jdu zas chlubit něčím divným. Bylo to stvořeno o jarákáchna horách stylem "hmm, bude tam oko...a tak by tam mohlo mít druhý, nějek divně roztečený..." Vypadá to trošku jako některé z mých pocitů, le nedokážu si ho přesně zařadit. Že by to byla ta horská nuda? Nevím, na nudu je to trošku moc barvitý, ale to na horách nebyla čistá nuda. Vlastně jsem si užívala že nic nemusím dělat, protože nemůžu a možná bylo i dobře, že jsem neěla přístup k internetu. Ten obrázek mi připomíná super týden strávený...no...minimálně se zajímavými lidmi uprostřed sněhu a ledu se saunou ve sklepě. Ach, ten vzpomínkový optimismus.


V reálu to vypadá líp, černá je černější a je to celý takový tmavější a sjednocenější. Co už.

Při kreslení jsem poslouchala dvě alba od Nightwish, první z nich bylo Imaginaerum (čelo, pozadí a celý takovýto stínování a sjednocování), který se mi postupně začíná i docela líbit. Kdo uhodne druhé, u kterého jsem kreslila všechno důležitý a mám pocit, že ač je ze staré éry, tak se mi prostě nelíbí, ten získává jedno luxusní zlaté ouško :-).

Chropotalí uši

14. února 2012 v 22:36 | Ïvča |  O blogu
Na každým pořádným blogu se něco sbírá, ať už tkaničky či šiškouni a protože Fitli musí být vždycky kůl, začíná velkoryse rozdávat nepotřebné části chropotalů žijících v jejím mozkomíšním moku, jejich uši.

Víte vůbec, jakou cenu má takové ucho? Holy ji stanovila na 34 Šiškounů metali(sti)ckých, což znamená například cestu sele-portem do fiska či podobně vzdáleného státu a moje oblíbené jednociferné číslo na třetí k tomu.

Uši se dělí na červené a zlaté, červené mohou získat moji kamarádi ze zbytku vesmíru za to, co ve zbytku vesmíru učiní, zlatáje vyhrazena pro tenhle blog a vaše komentáře. Někdy v článku možná vyhlásím přímo soutěž o uši, jindy bude stačit váš vlastní nápad. Uvidíme


Sběratelé zlatých uší (ZU)



Holy-1ks
Lemonpie- 1ks

Sběratelé červených uší (ČU)


Holy-stav účtu:1
detaily:14.2.2012 za to, že ví co je to synekdocha

Pan O.

12. února 2012 v 23:13 | Ïvča |  Ïvča, Fitli a zbytek vesmíru
"Někdy mám pocit, že mě nikdo nemá rád," řekl. Seděli jsme ve spacácích na chodbě, někdy okolo půlnoci. Na zemi byly zbytky sněhu a venku pěkně táhlo, ale nám to nevadilo. Nejdřív byl pěkně naštvaný, měl pocit, že není fér, že mě se Setřičkou neposílají spát a jeho jo. Vždyť už mu je jednou jedenáct, ne?

Dospělí museli vědět, že tam jsme, ale nevadilo jim to. My dvě jsme věděli, že jeho poslali spát stejně jenom kvůli jeho bratrovi a to, že ač jsme původně chtěly ze solidarity spát taky sedíme na mraze jim bylo taky očividně jedno. Nahoře by minimálně jeho nenechali, musí si přece zachovat nějakou autoritu, ale proč se zbytečně rozčilovat, když můžou dělat, že o nás neví?

Mluvil on. Sestřička občas nahodila téma typu "Co uděláte, když sedíte ve škole na záchodě a není tom papír" nebo "všichni by v létě měli chodit nahatí," já jsem jenom poslouchala a na patřičných místech přikyvovala.

Tyhle o zhruba tři roky mladší kluky jsem měla vždycky ráda. Sestřiččiny spolužačky jsem nemohla vystát, ale spolužáci byli fajn. Někteří jsou sice samozřejmě neuvěřitelně namyšlení, ale někteří jsou úžasní a právě tady s tím věkovým rozdílem se mi s nima nejlíp povídá. On byl něco mezi. Přes den Pan nejdokonalejší, který mě neuvěřitelně štval, ale teď najednou neuvěřitelný mix osob co znám a většinou je mám fakt ráda.

Mluvila jsem tady někdy o svým klučičím dvojníkovi? Je to taková hrozně cholerická osoba, kterou jsem dřív nemohla vůbec vystát, pak jsme dva roky po sobě byli dva nejstarší v jedné družince a teď najednou myslíme úplně stejně. Člověk chce něco říct, ale ten druhý to řekne dřív. Oba jsme pro okolí nesnesitelní, ale navzájem se respektujeme. A některé tím přivádíme k šílenství.

A teď si Sestřička najednou všimla, že tenhle on je ta samá osoba o pár let mladší, že já si sice můžu říkat, že jsme stejní, ale s ním si je mnohem podobnější. Aspoň když se vzteká. Chtěla bych je vidět pohromadě.

Když a=b a b=c, tak a=c. Takže jsem mu minimálně dost podobná. Poslochala jsem na chodbě svoje mladší já. Svoje mladší já, kdyby bylo ukecané. Svoje mladší já vlastnící neuvěřitelně zlobivého bratra a neuvěřitelně přísné rodiče, kteří sice bratra nezvládají ale jeho ano. Svoje mladší já, které nemá v okolí dost divný lidi na to, aby ho chápali. Svoje mladší já, které má potřebu se vykecat někomu, koho pořádně ani nezná, stejně jako mé ne o tolik mladší já, které založilo tenhle blog. Mladší já, ze kterého by mně nikdy nenapadlo že může vyrůst něco jako Já. Spokojená Já.

Sepsáno v úterý

12. února 2012 v 23:11 | Ïvča |  Deníček?
Děje se toho tolik, že ten článek přecijen napíšu...

Bod první-ztracená šalinkarta. Nenašla se, ale je podivuhodné, s jakým klidem vám zaškrtnou políčko odcizeno-potvrzeno. Tak mám šalinkartu s aktuální fotkou. Heč!

Potom se jaksi udála deváťácká matematická olympiáda. Člověk by čekal, že když má výsledek správně a nevycucal si ho z prstu, mohl by dostat aspoň polovinu bodů, ale není to tak. Jedna naše nejmenovaná profesorka se rozhodla strhávat body úplně za všechno, ale vzhledem k tomu, že naprostá většina lidí ten příklad má za dva ze šesti, nechápu, že ti, kteří ho nevypočítali nemají nějakých minus dvě sta osmdesát šest celých devět periodických. Je sice pravda, že nebýt jí, bude na prvním místě deset až patnáct lidí, ale kdybych byla z jiné školy a neviděla svoje opravené řešení, asi si rvu vlasy. Mám stejně bodů jako jeden můj kamarád z Třebíče, jenom s tím rozdílem, že on ten příklad co a něj dostal dva body nedopočítal. On je ve svém okrese druhý, já čtvrtá. Štve mě, že to každý učitel opravuje jinak. Ne, že bych se svým umístěním nebyla spokojená, to ani náhodou, ale když má první čtvrtina výsledkové listiny za tři příklady pět nebo šest bodů a o všem rozhoduje ten poslední, připadá mi to trochu divný.

Potom mám spoustu školních předsevzetí. Nový rok ani Silvestra neuznávám, to že píšu na konci data místo jedničky dvojku (jakože na to stejně budu zapomínat) pro mě není důležitý. Předsevetí se můžou dávat pouze když se mění něco podstatnýho, což pro nás školou povinné vynulování známek samozřejmě je. Vysvědčení jsem zkoulela na dvě dvojky. Angličtina a španělština. Drahý spolužák sedící za mnou konstatoval, že mi nejdou jazyky. Řekla jsem si, že se v těch dvou budu víc snažit, ale nevím. Ve španělštině jsem měla osm jedniček a potom najednou 2-,3,4-, takže když se na to letos nevyseru, tak to bude v pohodě. Angličtina je tohle pololetí už 2,3, nebo možná dokonce 2,3,3, takže tam za tu dvojku budu asi spíš ráda, ale uznávám, že je to jeden z mála předmětů, který mně v životě k něčemu budou. Začnu si dělat úkoly z matiky, páč z ní dvojku fakt nechci. Navíc je to spolu s chemií a cvikama z češtiny předmět, ve kterým nejvíc usínám/luštím sudoku a křížovky metra z Metra/přikresluju blondýnám v Metru Marcovy fousy/prostě se bavím. Holy, možná by nám fakt to rozsazení prospělo. Na češtinu stejně jako tohle pololetí vysoka kašlu, myslím, že mi ten předmět docela jde, na trojku to nebude a to že je ta učitelka kráva mi je u něčeho...

Jedna osoba mi udělala strašnou radost. Zeptala se mě, co má poslouchat. Myslím, že jsem nakazila dalšího VanCanťáka. Rakkatakka!

Brňáci mají pololetky spojený s jarákama, což pro osoby Fitli podobné znamená, že musí za deset dní navštívit Beskydy i Jeseníky. Poslušně hlásím, že je tam všude stejná kosa. Minus dvacet stupňů znamená, že Fitli zašla se svým drahým oddílem jednou na sjezdovku, vydržela tam fakt dopoledne hodinu a půl, zatímco všichni postupně odpadávali na čaj, odpoledne se pokochala pohledem na ledové sochy, tři a půlkrát sjela sjezdovku a (kupodivu ne první) odpadla do vedlejší chaty (bez čaje.) Na parkovišti zjistila, že její nohy jsou zmrzlé ještě o trochu víc než myslela a že si neobuje boty. To že jsem celej večer zůstala ve spacáku s nohama opřenejma o topení tomu nijak zvlášť nepomohlo. Další den mi bylo zakázáno jít lyžovat. Je zajímavý, jak vedoucí zestarostliví ve chvíli, kdy je jmenován náčelníkem oddílu. Přišla jsem o halušky. Jak smutné.

Mí drazí rodičové mě od tam sebrali a dovezli mě sem. Lituju, že mě nenapadlo tam radši zůstat a odjet normálně dom, protože tady stejně nemůžu nic dělat. Nohy mě omrzly v pátek a dneska je úterý. Necítím žádnej rozdíl. Necítím nic. Zkoušela jsem běžkovat, ale po kiláku a půl jsem to otočila.

V hospodě tady mají hrozně dobrou česnečku, ale jinak...

Jedno vím jistě, už nechci do Finska. Tady se cítím vůbec dost finsky. Celá ta chata je jedna velká sauna. Máme tady takovej úžasnej kotel na uhlí. Nejdřív jsme ho přetopili tak, že tady celej den houkala siréna. Když jsme přijeli, byla kompletně zamrzlá studená voda. Chtěla jsem se vykoupat, tak jsem si napustila plnou vanu té horké a nosila do toho sníh. Můj oblíbený předmět lhal, skupenské teplo tání neexistuje, furt to bylo neuvěřitelně horký. Měla jsem plnou vanu jehličí, nechala jsem ji hodinu a půl chladnout, ale vydržela jsem v ní chviličku a pak jsem děsně dlouho ležela(ve stoje bych nejspíš omdlela) u otevřenýho francouskýho okna, za kterým bylo -17°C. Normální sauna je tady sice taky fajn, ale v té koupelně tenkrát bylo stoprocentně dvakrát takový vedro. Holy, vzpomínáš na to, jak jsme se divily, že je Marco na tom videu tak málo oblečenej? Já už to docela chápu.

Chci domů!
Tady je sice strašně krásně, ale všeho moc škodí. Společnost taky úžasná, obzvlášť jedna z těch tří rodinek co jsou tady s náma. Starší z kluků se vyznačuje tím, že se naustále hádá se Setřičkou naprosto o čemkoliv a oba vypadají naprosto spokojeně (ti z vás, co znají moji Sestřičku určitě pochopí, momentálně spřádá plány na to, jak ho donutit aby podepsal smlouvu o tom, že bude letos na vodě celou dobu chodit v holčičích šatech. Věřím, že se jí to podaří, ale nechci slyšet jeho cholerickej záchvat poté, co to podepíše.) Ten mladší je ještě o něco horší a hlasitější. Pod pohovhou našel zapalovač. Dělal nějaký kraviny na vleku a rodiče ho teď nechcou brát s sebou na sjezdovku, což semozřejmě zase odnesu já.

V noci z pátku na sobotu máme s oddílem čtyřiadvacetihodinový promítání filmů. Sice přiznávám, že nemám ráda filmy (nebo aspoň normální filmy) ale chtěla bych tam jít. Chci se posadit na vlak a jet dom, dát si na nohy nahřátej pohankovej polštářek a jít se s nejlepšíma lidma na světě koukat na americký filmy.

Je tu takovej řev, že už ani nemám náladu cokoliv poslouchat. V hlavě mi hraje akorát tohle. Konkrétně "Válíme se ve spacáku, záchody jsou přeplněný, to je skvělý...."