na Blog.cz

Jachacha, tohle je určitě nejdelší název v historii blogu a shrnuje všecho důležitý posledních dní. Je to osnova tohohle článku, jak by to po nás chtěli v češtině...

Já su dobrá! včera jsem nenapsala článek. Ta moje blogovací závislost třeba ještě není úplně beznadějná, třeba mě to přejde. Dneska jem napsala slohovku-úvahu stylem , jakým píšu tady na blogu. Úvaha je Fitlin oblíbený slohový útvar, by uvažuje zvráceně. Bylo divný to psát spisovně. Takový slovo plánuji mně připadalo strašně divný. A taky jsem tam nemohla cpát parazitní slova a povzdechy. Ach jo. Su docela zvědavá jak to dopadne. Dneska jsem zjistila, že Toník má narozeniny. Třeba u Marca si to pamatuju, 14.1. , ale u něho mně to musela připomenout ksichtkniha. Jsem mizerná fanynka :D. Ale dneska jsem viděla na zastávce někoho, kdo vypadal úplně jako on v blondaté verzi. Tak Hyvää syntymäpäivää tony!!!

Ale dneska se s textem budu krotit, musím si odvyknout a taky už bude noc. Tady máte pár fotek s Krkonoš, třeba se někdy donutím přidat ají krajinky, lidi a kdovíco.

Já nevím. Už teď mám za květen víc článků než normálně za měsíc, a to je čtrnáctýho. Je čtrnáctýho a já nebyla z ničeho zkoušená. A mám ještě spoustu věcí o kterých bych chtěla něco napsat a stejně melu kraviny. Především bych si měla založit rubriku Nočníček?, kam si budu psát sny a myšlenky probdělých nocí, než je zapomenu. Mám svoje sny ráda a už mě štve, že si je nepamatuju.

Mám opar. To je pitomý. Já nikdy opar neměla. A taky jsem zjistila, že moje vlasy už nejdou rozčesat ani po umytí. Můžu je nechat ještě trochu zacuchat a pak si je rozstříhat na proužky a budu mít dredy. To bude palisáda. Hlavně že se mám zítra fotit na občanku a bude mě to teď deset let pronásledovat. Budu se muset vdát, abych si mohla nechat udělat novou.

Včera večer a v noci to bylo strašný, probudila se ve mě ta stará Ïvča. Já su totiž taky dvě, víte? Dokonce jsem o tom chtěla napsat na TT Já, ale Venduleee s Nebožkou a Veee mě předběhly.

Ïvča je ta, co nade mnou měla kontrolu předchozích pár let, melancholická, klidná, tichá a zodpovědná, Fitli je dítě, kterým jsem byla ve svojí nejoblíbenější fázi živata a ted se projevuje až tak po dvou letech v nějakém kolektivu.

Obě mají fantazii, ale každá jinou. Ïvča umí vymýšlet příběhy, protože umí přemýšlet v souvětích, do kterých Fitli zapomíná psát čárky. Má jednu dost dinou vlastnost, všechno co dělá si v duchu říká v hlavě, jako by to psala na blog. Uvědomuju si, že tohle na sobě pozoruju někdy od třetí třídy, kdy jsem neměla nic, kam bych si to psala, ale někdy tehdy jsem asi začala být Ïvčou a ne jen Fitli. Fitli je moc roztěkaná, u ničeho nevydrží, radši kreslí, ale i na to má mizernou trpělivost. Když něco píše, tak krátký básničky, její tvorba je tady na blogu.

Netajím se s tím, že Fitli mám radši, byť je to ona, co mě nutí kašlat na školu. Ona je nespoutaná, ona je optimistka, ona je úžasná. Ale kdybych Ïvču vypudila úplně, tak to se mnou špatně dopadne.

Kdyby to byli poníci, tak je Ïvča Twilight a Fitli Rainbow.

K té noci, bylo mi divně. Měla jsem jít po nemoci do školy, nemohla jsem usnout a po fakt dlouhé době se mi vrátilo stoprocentně Ïvčovský myšlení. Pozorovala jsem na sobě tolik věcí, které na mě byly dřív samozřejmostí a teď jsem je půl roku neviděla. 'Ïvča si třeba nepředstavuje blbý nálady. Ïvču hrozně přitahuje noční sídliště. Ïvča k životu potřebuje světlo, dokud jsem seděla s rožnutou lampičkou, bylo to v pohodě, ale jakmile jsem si lehla, chtělo se mi brečet. Ïvča nerespektuje svoje imaginární přátele, hnusně po anglicku řvala na Toníka (mluvit se svejma imaginárníma přátelama cizíma jazykama je podivný, ale on by mě jinak nerozuměl). Ani jedna ze mě ale nemá ráda tu část noci mezi půl jednou a půl druhou, člověk podle sousedovic odbíjejících hodin absolutně nepozná, kolik je. Psala jsem na prázdný stránky svýho krásnýho diáře, hezky od začátku, počínaje 26.prosincem. Pomohlo mi to. Usla jsem.

Ráno jsem byla furt ještě Ïvča, ale už je to dobrý, Fitli se vrátila silnější než kdy předtím. Vlastně to byly zajímavý vzpomínky. Už mě ani v páteři nebrní žádná mrtvola.

Zamilovala jsem se do další brňácké skupiny. Do Barbar Punku. Že existujou a co jsou zhruba zač jsem věděla už dřív, ale dneska jsem se zase nějak proklikala k Lúmenn a když už jsem tam byla, tak jsem si řekla, že si o nich zjistím něco víc, hrozně se mi líbí jejich ideologie. No, a narazila jsem na Tři zrzavé vousy pana Azrika. Já totiž pana Azrika znám. Lepím u něho vystřihovánky. A zrovna jsem tam měla jít, ale plánovala jsem se na to vykašlat. Ale po třetím poslechu té písničky jsem tam jít prostě musela. Jenom jsem při každém pohledu na něj chcípala smíchy.

Ale zamilovala jsem se. Hrozně moc. Začnu chodit do dřeváren. To už jsem chtěla dávno, ale nelíbilo se mi, že se při tom musí hejbat. Ale fakt s tím začnu, pohyb je zdravý.

Bavila jsem se s Azrikem o kašlání na školu. Byl překvapenej, že chcu bejt informatička. Nevím, co čekal. Říkal, že jestli se včas nezačnu snažit, že mě vyhodí z vejšky. To by mě to nesmělo být někde. Ale to bude za dlouho. A on studoval nějakou jadernou fyziku, jo to bych nedala...

Šla bych do města fotit lidi. Třá dredáče, ti se fotí nejlíp. Ted je na focení dobrá teplota, lidi nejsou úplně nabalení a člověku je při chození po městě příjemně a nemusí přitom nosit furt v ruce zmrzlinu.

Serme na školu. První díl zde.

Hele, mě už je to fakt všechno jedno. Já mám o vzdělání asi úplně jiný představy, než jak nás to učí ve škole, byť je neumím specifikovat. A literatura jest toho příkladem.

Poslední tři knížky povinné četby byly fajn. Já z nich dočetla do konce jenom jednu, ale ty zbývající se mi taky líbily, jen jsem je nestihla dočíst. Všěchny ty knížky jsem měla v kategorii "jednou si to přečtu" a fakt bych si je přečetla, jenže teď byly najednou zařazeny do povinné četby, a to se mi nelíbilo. Člověk je totiž nemůže začít číst hned po zadání, protože z té, kterou si přečtete jako první, se bude jako z jediné jistojistě psát test, a to až po půl roce.

Ona totiž naše drahá paní profesorka není schopná říct hned na začátku, dokdy ty knížky máme přečíst a co se s nima bude dělat dál, jestli si máme jenom udělat výpisky, nebo jestli se bude psát test...

Můžete si vybrat, buď to začnete číst půl roku předem a zapomenete to, nebo vám to váš úžasný kantor připomene týden předem a vy to nestihnete. Minulý pololetí jsem se snažila praktikovat první možnost a nevyplatila se, tentokrát druhou a ta se vyplatila ještě míň.

Mně se zdá, že se mi ty knížky znechucujou tím, že jsou povinný. Třeba takovej Saturnin, to je super knížka a já si ju tím, že ju musím přečíst rychle a tím, že mi to někdo přikázal, vůbec neužiju.

Říkám, já bych to všechno klidně přečetla, já bych si klidně i vedla ten čtenářskej deník, ale ne pro ŇU. Nějak mi nevyhovuje, že by ONA měla známkovat moji zábavu. Kdyby se ty výpisky odevzdávaly dobrovolně, tak prosím (no dobře, stejně bych jí to nedala), ale takhle na to zvysoka dlabu. Já si výpisky z četby budu dělat pro sebe, ne pro ni. Ona to tak sama říká, tak proč nám to doperkele známkuje?

Za dva týdny teď mám přečíst Den trifidů, což podle mě musí být taky fajn knížka, ale musela bych ju někde sehnat. Mám to stažený, ale to je mě taky na dvě věci, protože jedem na školu v přírodě, kde to bude fakt úžasný, ale noťas sebou fakt netahám a nejbližší čtečka, kterou by mi majitel byl možná ochoten zapůjčit, se nachází ve Švýcarsku.

Tohle je hejtovací článek. Páč hejtování je palisáda (jakože hodně moc kůlů). Ale já už se o sebe fakt trochu bojím. Já tu školu hejtuju tak, že se mi vůbec nechce na střední, páč to není povinný. To je jako blbý. Já jsem pěknej chudák, kterej je moc slabej na manuální práci, moc línej na jakoukoliv práci a moc pemýšlivej na to, aby chodil do školy a respektoval pravidla o tom, že žáci si doma dělají domácí úkoly, protože to učitelé tak chtějí.

Já jsem děsnej egoista, co myslí jenom na sebe a ne na světové dobro. Já se chci stát ajťákem, což je pro mě nejpřijatelnější práce, budu pracovat přesně stanovenou pracovní dobu a ani o vteřinu víc, chci krásnýho chlupatýho manžela a dvě nebo tři krásný metalistický děti. Chci bydlet v malým bytě v paneláku, třeba v dvoupokojáču, abych tam nemusela moc uklízet. Nechci řidičák, ale manžel by ho mít mohl. Chci procestovat Evropu, ale zbytek světa mě neláká. Pak chci umřít a co bude potom mi je absolutně jedno.

Nesnáším, jak o nás třídní mluví jako o budoucích géniích, nebo jak to říká. Já nechci být budoucnost. Já chci, aby se svět zasekl tak jak je. Já si umím naplánovat svůj život v tomhle světě a i tak se v něm určitě stane dost věcí, který ho otočí vzhůru nohama. On se změnil i za těch mizerenjch patnáct let co jsem tady docela dost. Já to chci zastavit, tady se mi líbí a to, že se mi možná bude líbit i v nějaké jiné době je mi někde.

Ale teď se musím nejdřív naučit milión věcí, který mě absolutně nezjímají a nikdy je nevyužiju, protože to tak všichni chcou. I v té práci se budou koukat na to, jestli mám VŠ a ne na to, že tam chcu kvůli tomu, že myslím, že na to mám správnej typ mozku a že chci uživit malý metalisťátka a jet do Finska.

To, co potřebuju už umím z prvního stupně a to, co mě učí teď, si stejně nezapamatuju. A teď už to bude jenom horší. Na prvním stupni jsem si pamatovala všechno, co mi řekli, aniž bych se doma musela učit. Tak proč to nejde teď?

Lidi, zkuste mi ten názor vyvrátit, prosím. Já se někdy nechám překecat až moc snadno. Chci nějakej dobrej argument proč do tý školy chodit a snažit se, protože teď se bojím sama sebe. Takhle to se mnou nemůže dopadnout dobře, já se v těch myšlenkách dostala moc daleko.

Jenom doufám, že si učitelé češtiny nečtou ve volným čase blogy, já jsem celkem jasně identifikovatelná, ale tak ať si to klidně přečte, třeba pochopí, co si o tom všem myslím. Jenom doufám, že o tom se mnou nebude chtít mluvit, to bych asi nedala.

Hlavně že do noci místo čtenářskýho deníku píšu články.

To je velmi důležitá otázka, na kterou jsem několik předchozích dní gůglila odpověď. Jak už jsem psala včera, je neuvěřitelné, jak málo věcí se před nějakými deseti lety dávalo na net.

Všechno to začalo tímhle videem, na které jsem narazila na ksichknize. Už jsem ho myslím viděla někdy dřív, ale teď jsem zjistila, že je z roku 1994. Marcovi tam bylo skoro třicet a neměl svoje fousy. Hrůzné.

Se mnou to jde z kopce, lidi. Brní mě v páteři divnej pocit, myslím, že ve vedlejší místnosti narazím na mrtvolu, mám pocit, že jsou všichni lepší než já (opovažte se mě někdo uklidňovat, vím jak je otravný někoho s tímhle pocitem uklidňovat!!!)

Snažím se pro vás (a hlavně pro sebe) zjistit jednu děsně důležitou věc, ale nějak mi to nejde. Nevěřili byste, jak málo věcí se dávalo na net kolem roku 2000. Vždyť to bylo tak nedávno! A taky byste nevěřili, jek pitomě mají některý skupiny blikající klipy. Teď tu skupinu nebudu za trest mít ráda (perkele, jí to je asi jedno, když už se rozpadla.)

Tahle (to blbý označení vymyslela Tahle) mě nutí přemýšlet o hrozně divnejch věcech. O tomhle jsem přemýšlela včera večer a bylo mně z toho špatně. Až ju najdu, tak ju sním. Sakra, já su přece joetarián (Joeina/Joeova verze vegetariánství, u které můžete žrát rybičky a kuřátka, takže je to vlastně tak úplně na nic, že to budu dodržovat.) Tak jí udělám něco jinýho, navádět malý holčičky k přemýšlení o takovejch věcech je ZLO!

...co tě to napadlo?

Létat i v sobotu...

Snad nemáš teplotu?

Lekli jste se? To byl záměr.

No tož vás vítam na svým novým, zlejším a nevyspalým blogu. Je zlej, je agresivnější, ale hlavně už není roztomilej a vybátej jako předtím, protože to mi nevyhovovalo. Oči mu zůstaly, protože blog bez očí je jako člověk bez fousů (jako Marco bez fousů, nad tím se chlámu už pár hodin).

Ten samotnej lay není nijak lepší než předchozí, ale konečně je tady pořádek. Nu snad vás nebude děsit moc. Ale on za to nemůže, on je nevyspalej.

Mám dokonce ikonku :D. Kdybych chtěla, můžu se začít propagovat, ale to bych se musela umět zařadit do nějaké kategorie.

Z toho nastavování už jsem šílela. V jednu chvíli mi začal blbnout GIMP, to už jsem si začala mlátit tabletem o hlavu. Ale nakonec to s pár ošuleníma docela funguje, jediná chyba je to podtržíko odkazu v horním boxu, ale na to už kašlu.

Stejně se mně na tom nejvíc líbí ti dva na pozadí. A ty jsem nedělala já. Porušila jsem pravidlo, že layouty dělám jenom ze svejch obrázků. To je smutný. Buéééééé.

Během tvorby jsem se nějak dostala k svýmu poslednímu layoutovýmu výtvoru, kterej měl být do soutěže, ale jaksi jsem ho tam zapoměla přihlásit. Chjo :-(. Můžete se aspoň pokochat :D. No dobře, moc se nepokocháte.

Tady se ještě nenachází nic z mojí tabletkové tvorby, co? Nu, tak já vám ukážu proč. Protože to vypadá takhle.

Pozastavte se nad nadpisem v angličtině. To proto, že je to postva z anglicky psanýho komiksu.

Já jsem nedávno začala strašně toužit po psovi. Před pár lety jsem psy začala mít ráda a teď jsem se dostala do fáze, kdz bych chtěla nějakého vlastnit. To se mi ovšem v nejbližších letech nepodaří. Chjo. No, každopádně, momentálně sídlím v Krkonoších. Včera jsme byli na výletě. No a potkali jsme tam dva psy. Takový přátelský a přítulný, tak jsem se s nima začala kamarádit. Šli jsme dál a ti psi šli s náma. Jejich majitel na ně jednou zapískal, a když se nevraceli, tak je inoroval. A nám se líbili, tak jsme je taky ignorovali a nechali je, ať jdou klidně s náma, ale naši nejsou. Dala jsem jim ohryzek z jabka a chutnal jim. Jim vůbec chutnalo hodně věcí, našli tam nějakou mršinu a nějakej ripulin, podle některých medvědí. Byla jsem skoro ráda, že nejsou naši. Ten s postrojem měl průjem, tak jsme ho pojmenovali ripulin a říkali jsme mu ripíku, ten druhej do páru tedy musel být ummetusta, neboli ummínek, což zní jako Mumínek (Všichni tady obdivujou Mumínky). Ummetusta byl divočejší, občas někoho omylem nabral otevřenou tlamou, Rip zas žral víc prasáren. Já bych si radši nechala Ummínka, ale nejlíp oba. Byli hrozně hodní, ne jako náš přibuzný pes, kterej by hned zdrhl, ale tihle šli furt s náma a byli v klidu. Nejvtipnější moment nastal ve chvíli, kdy nás při svačině míjeli cizí lidi a ti psi na ně začli štěkat. Prostě byli naši. A my jsme bzli jejich Pak jsme vlezli do hospody na oběd a je jsme nechali venku. Hladili si je tam nějací cizinci. Když jsme vylezli ven, už tam nebyli. Možná šli s někým jiným na další výlet, možná už šli domů, měli to kousek. Bohové ví. Stýská se mi.

Ale já chci psa. Přesně takovýho, jako byli ti dva. Ale jmenoval by se slušně. A neutíkal by s cizíma lidma. A byl by můj.